15. 5. 2019

Regrese: sen nebo realita? Tohle je můj příběh - II.část

Kdo určuje, co je sen a co realita?

Ocitám se na prosluněné louce. Zelenou louku si vybírám vždy cíleně, uklidňuje. (I při jiných dřívějších rituálech.) Dnes však není ze všech stran obehnaná lesy, ale na jedné straně se otevírá do modrého prostoru. Končí skalnatým útesem pod nímž bouří moře. Nebe je blankytné a přesto, že od moře cítím slaný větřík, slunce hřeje. V uších slyším šum. Tak hlasitý, až sebou trhnu. To jde z ulice? Ne, to jen burácí mořský příboj a vlny odrážející se od skalisek... Na sobě mám bílé letní šaty. Jsem bosá, vlasy rozpuštěné, rozevláté, na hlavě věneček z květin. Cítím se krásná a šťastná!


O něco níž se na skaliskách rozprostírá stavba z bílých masivních kamenů. Připomíná mi zčásti hradní pozůstalost, zčásti kostel. Sejdu na jeho nádvoří a ještě než vstoupím těžkými dřevěnými dveřmi na tamní nádvoří, otočím se k moři a zhluboka se nadechnu slaného očistného vzduchu. Vím, že uvnitř nahlédnu do jednoho z mých minulých životů. Jaký bude? Bude ze mě např. Kleopatra? 

Nádvořím projdu k hlavnímu vchodu, kterým vstoupím do budovy. Stavba je stará, původní. Stěny jsou kamenné, studené, cítím z nich dalekou a dávnou historii. Po pár krocích vcházím do rozlehlé hodovní místnosti. Vidím obrovský vyhaslý krb, před ním na zemi ovčí kožešiny. Na stěnách visí obrazy znázorňující psí hony. V místnosti je chladněji, přesto, že na podlahu dopadají přes vysoká vitrážová okna sluneční paprsky. Díky barevným sklíčkům se na zemi tvarují do různých obrazců. Po mé levé straně mě zaujme pohyb. Na zdi se rozžehla louče. Osvětluje schody vedoucí někam dolů. Vím, že mám jít tudy. 


Pomalu sestupuji po točitých schodech a každý můj krok se nese ozvěnou. Cestu mi spoře osvětlují další louče a mně na rukách naskakuje lehká husí kůže. Dole narážím na začátek dlouhé chodby ve tvaru „T" – vede vpravo a vlevo. Tak tohle jsem nečekala. Mám se dát doprava nebo do leva? Tak nějak tuším, že rozhodnutí by pro mě mohlo být zásadní. Chvíli přemýšlím, načeš mě vpravo zaujme jakési světlo. Vydávám se tedy tímto směrem s očekáváním, co najdu na konci?

Narážím na postavu v bílé kápi. Je to stařec. Má dlouhý šedivý vous a vrásčité ruce. Stojí však vzpřímeně a pokojně. Sálá z něj klid a mír. Vím, že je to strážce minulých životů. Pokorně se k němu klaním, beru ho za ruku a v projevu úcty si ji přikládám ke rtům. Souhlasně pokyvuje hlavou a ustupuje stranou. Jeho záda ukrývala vstup, masivní dveře s železným kováním.

V tu chvíli se manžel vedle mě začne hlasitě převalovat a mé soustředění je narušeno. Myšlenky mi poletují kdesi v meziprostoru a uvnitř sebe ucítím závan paniky. Vynakládám veškerou svoji vůli, abych se vrátila ke starci. Ten se na mě zamračí, jako by mi chtěl říct: „Musíš se soustředit, sem se každý jenom tak nedostane…“ A svou rukou se konejšivě dotkne temene mé hlavy. Znovu nalézám duševní rovnováhu a opět se mohu soustředit na dveře. Stařec pomalým pohybem vytáhne z kapsy pláště velký kroucený klíč a za skřípějících zvuků, kdy kov naráží o kov, dveře odemyká.

S ním v zádech vstupuji do obrovské, vysoké místnosti s dřevěnými regály a policemi plnými knih. Starými, zaprášenými, ale i novými. K některým, které jsou vysoko, vedou žebříky. Místnost je osvětlená přirozeným slunečním světlem. Sice jen spoře, ale je to tak. Strop místnosti je tak vysoký, že kdesi úplně nahoře po stranách vidím úzké otvory, okénka, kudy ono světlo proniká dovnitř. V jeho paprscích tančí všudypřítomný prach a těžký vzduch dává člověku uvědomit, že stojí kdesi hluboko pod zemí, snad přímo ve skále. Zvědavě se rozhlížím a začínám si lámat hlavu tím, jak poznám, která kniha je moje? Vždyť jich je tu tolik… Je více než jasné, že všechny tyto knihy neznačí všechny mé minulé životy, ale životy všech lidí. Jak poznám, která kniha je správná? 

A pak přibližně uprostřed místnosti uvidím jednu na dřevěném stojanu, ukrytou pod sklem. To by mě zajímalo, co je v ní tak důležitého, že je takto vystavena, napadá mě v první sekundě. V druhé už vidím starce, který mi kyne, abych k oné knize přistoupila blíž; odkrývá poklop. Tehdy mi to dochází, tohle je totiž moje kniha. Čeká tu na mě. Je tlustá, což mě vůbec nepřekvapuje. Má kožené vazby a konečky jejích stránek jsou lehce zažloutlé. Přesto je v dobrém stavu. Cítím z ní stáří a zároveň zvláštní vůni, kterou dokáží ocenit jen zarytí čtenáři. Mezitím stařec odkudsi přisunul židli a tiše se vzdálil. Já na ni usedám a zaujatě, soustředěně a zároveň nedočkavě otevírám knihu svého života

Otevírám ji náhodně kdesi uprostřed, tudíž nevím, do kolikátého a z kolika ze svých životů nahlédnu.

... pokračování ZDE ...

O tom, co je regrese a o přípravě na autoregresi se dočtete v předchozím článku...