14. 5. 2019

Regrese, návrat do minulých životů - I.část

Nedávno jsem narazila na jednu zajímavou techniku, jak nahlédnout do svých minulých životů. 


Od té doby jsem ji chtěla několikrát zkusit, ale necítila jsem se dostatečně soustředěná. Plánovala jsem to večer v posteli, těsně před spaním, ale většinou jsem byla příliš unavená. Až mě můj kocour Louis dnes vzbudil v docela nekřesťanskou hodinu (což není nic neobvyklého), něco po páté ráno a já rozespale koukala do stropu a uvažovala, co dělat. A pak mě to napadlo. Ano, teď je vhodná příležitost. Všichni spí – manžel i kocour (kterému stačí, že mě vzbudil a spokojeně pokračuje v kočičích snech) a já jsem odpočinutá a zatím ještě relaxačně naladěná, uklidněná, plna síly do nového dne. Úplně jednoduché to ale nebylo.

Co vlastně je ten „návrat"? Jak probíhá?

Tomuto procesu, při kterém se ponoříte do minulosti, se říká regrese. (Což není hypnóza, jak si někteří pletou…) Je to stav, do kterého se můžete dostat pomocí dýchacích cviků a hluboké koncentrace, a v němž za zavřenýma očima v bdělém stavu sledujete příběhy; jakoby jste se dívali na film. Nejvíc je to však o pocitech, které, při pohledu na probíhající obrazy, vnímáte. Můj manžel je k tomu skeptický a tvrdí, že ony obrazy jsou má fantazie. S jistotou to však potvrdit ani vyvrátit nejde. Nikdo totiž nedokáže jednoznačně odpovědět na otázku, co je život? Není to ale vlastně jedno? Důležité je, že touto ‚terapií' můžete odkrýt, co se skrývá ve vašem hlubokém podvědomí, což vám může pomoci pochopit smysl života a jeho hodnoty.

Nemám to nijak důkladně, natož vědecky, nastudované. Ráda se něčím, co si občas někde přečtu/uvidím/uslyším, inspiruji a pak se většinou nechávám vést vlastní intuicí. A tohle je má zkušenost…

Důležité je snad jen jedno: dodržet pravidlo bezpečného návratu – tedy až se myšlenkově nebo i jakkoliv jinak někam dostanu, vždy se stejnou cestou musím vrátit. Abych zachovala kompatibilitu, vyváženost a stabilitu duše.

Příprava a vstup do regrese

Ležím tedy v posteli na zádech, mám zavřené oči a snažím se soustředit. Na co? Ideálně na nic. Ale už jen to, že se soustředím na nic znamená, že se soustředím na něco. Zapeklité… Navíc mám pocit, že najednou vše okolo mě je mnohem hlasitější jak normálně. Vše je intenzivnější. Sluneční paprsky vycházejícího slunce pronikající přes žaluzie mě i přes zavřená víčka skutečně vadí. Oči si tedy přikrývám cípem peřiny. Manžel se vedle mě vrtí a oddechuje nahlas jako parní lokomotiva. Ptáci za oknem nezpívají, ale přímo řvou! Soustředím se na dech. Nádech a výdech. S nádechem do svého těla pouštím bílé čisté světlo a s výdechem vypouštím šedavý dým, nečistoty. Cítím brnění v konečcích prstů na nohou i v rukách. Počítám od deseti do jedné. Ještě to není ono, tak celý postup opakuji. Cítím, že mi ztěžkly nohy. Těžknou i ruce a tělo. Najednou je tak těžké, že mám pocit, že s každým nádechem má duše z těla vyletí ven! Ale to pro dnešek můj cíl není. Znovu počítám, tentokrát však už jen od pěti do jedné a…