16. 5. 2019

Návrat z regrese do přítomnosti - IV.část

Zpátky v knihovně

Pocity smutku a samoty jsou tak silné a tak bolestivé, že i mně, v meditativním stavu, se z poza zavřených očích začaly kutálet slzičky. Toho dědečka mi přišlo hrozně líto. Vlastně mi bylo líto samu sebe… Plakala jsem nad ním, nad sebou. K jakému pochopení jsem, sakra, měla dojít?! Proč jsem k němu tehdy nedošla? A neměla bych k němu dojít dnes?


Ocitám se zpět ve staré knihovně, s knihou mého života v rukách. 

Pomalu jsem ji zaklapla. Nemá cenu pročítat ji dál, co jsem pro teď potřebovala vědět, to jsem se dozvěděla. I tak mi to dalo spoustu podnětů k zamyšlení. Z ničeho nic se mi po boku objevuje stařík v bílé kápi, aby knihu opatrně uklidil na své místo pod poklop a posunkem mě vyzývá k odchodu. Dveře za námi opět důkladně zamyká. Znovu ho beru za ruku a se skloněnou hlavou mu dotykem mých rtů na hřbetu jeho ruky uctivě za vše děkuji. Oplatil mi mírným pokývnutím hlavy a já cítím, že je čas návratu. 

Když přicházím ke schodům, zadívám se do tmavé chodby vedoucí na druhou stranu a přepadá mě nevysvětlitelná úzkost. Proboha, co tam může být? Otázka to je čistě řečnická, neboť vnitřně cítím, že na odpověď ještě nejsem připravena. Vybíhám schody do hodovní síně a na jedné z kožešin, ležících na zemi, spatřím spát Louise, mého perského kocoura. Svýma zelenýma očkama na mě ospale mžourá a pak pokračuje ve spánku. Jako by celá tahle situace byla úplně normální. Jen mě to utvrzuje v domněnce, že Louis je ve skutečnosti anděl, který mě a mého manžela ochraňuje a hlídá. A proč by ne? Andělé můžou mít mnoho podob… 

Návrat do přítomnosti

Z chrámu se vracím na louku a z ní do svého těla. Počítáním tentokráte od jedničky do pěti (obráceným způsobem, než jsem se sem dostala) se přiměju vrátit do současnosti, a i když se mi nechce – otevírám oči. 

První, co slyším, jsou hlasitě zpívající ptáci za oknem. A když se pár vteřin na to podívám na mobil, šokuje mě další věc: čas. Přišlo mi, že jsem mohla ‚meditovat‘ nanejvýš deset minut. Pravdou je, že jsem v tomto ‚stavu' byla tři čtvrtě hodiny! To bych nikdy neřekla… Jako bych se ocitla opravdu na úplně jiném místě, v jiné dimenzi, časovém pásmu – je těžké to vysvětlit, ale funguje to a je to skutečně zajímavé. Všechno, co jsem se dozvěděla a zažila. Rozhodně mám o čem přemýšlet…