16. 5. 2019

Můj návrat do minulého života - III.část

Dětství

Nejprve mi před očima probleskne pec. Stará kachlová pec. Byla jsem snad nějaká vesnická hospodyně? Ne. V dalším záblesku před sebou totiž vidím zkrabatělou tvář staré babičky, matky mé babičky z matčiny strany, která mě, když jsem byla úplně malinká, hlídávala. Třešně. Sladké a červené, které jsem u ní na zahradě trhala. V tu chvíli pochopím, že tyhle záblesky jsou zapomenutý závan z mého současného života.

Minulý život

A pak se ocitám na moři. Na plachetnicové dřevěné lodi hrdě si razící cestu v bouří zmítajících vlnách. 


(Tohle je ona minulost. Vím to jistě, protože v dosavadním životě jsem se na podobné lodi nikdy neplavila.) Cítím déšť, slanost moře a je mi zima. 

Vidím chlapy, jakousi zbědovanou chátru, kteří pod hrozbou trestu a snad i ve strachu o vlastní život bojují s přírodním živlem. Jsem jeden z nich? Otrok? To snad ne… V mém zorném úhlu se mihne černý klobouk kapitána a mně napadne, jestli nejsem jeho kurtizánou? Taky ne. Jsem totiž ušmudlaný a otrhaný chlapec. Asi desetiletý, dvanáctiletý kluk. (Cože?! I když by to vlastně mnohé vysvětlovalo… Přesto, že se cítím více než žensky a miluji být ženou, mužský prvek se ve mně nikdy nezapřel.) Posádka na palubě lodi je ve zmatku, všichni běhají sem a tam, loď se nebezpečně kymácí a já si uvědomuji, že se sice cítím ztracený, ale strach nemám. Spíše si v sobě nesu odhodlání pro… pro co? Otočím se a uvidím ji. Malou copatou holčičku s baculatými tvářičkami, s velkýma očima a nudlí u nosu. Moje sestra. (V životě minulém i současném. Intuitivně ji poznávám v téhle malé osůbce.) Schovává se v mřížovém otvoru vedoucím do podpalubí a já na ni posunkem ukazuji, ať hlavně nevylézá ven, ať počká. Jsem odhodlaný pro ni ukrást v nastalém zmatku nějaké jídlo, chleba a to i za cenu prozrazení mé osoby. Jsem starší bratr a musím se o ni postarat. Jsem totiž jediný, kdo ji zbyl. Máme jen jeden druhého, jsme sirotci. Uvědomuji si, že jsme na této lodi černí pasažéři. Jsme uprchlíci, kterým zemřeli rodiče, v tuto chvíli není podstatné kde a jak, a my se tajně propašovali na loď s nadějí, že tam, kam doplujeme, bude lépe.

Pomyslně otáčím stranu v mé knize a vidím město. Velké, hlučné a špinavé. Vysoké mrakodrapy, popelnice, deštivé ulice, samé prázdné tváře a smrad. (Podle obrázků, které jsem si později našla na internetu: snad New York 19.století?) Jsem už starší. Žiji na ulici a musel jsem se naučit používat pěsti. Naučil jsem se krást a bojovat o holé přežití. Jsem rychlý a mazaný. V sobě si nesu obrovskou bolest. A také vztek spolu s nesmírnými výčitkami svědomí. Má sestra umřela. Byla příliš malá a slabá na to, aby pouliční boj žebroty vyhrála. Byla pro mě vším a opustila mě. Nechala mě na tomhle krutém a studeném světě samotného. Proč nevydržela? Podlehla jakési hloupé nemoci a ani moje prosby, sliby, pláč, výhružky ani nadávky ji se mnou neudržely déle. Vyrůstal jsem s pocity obrovského vzteku vůči ní, jak mi to mohla udělat? A zároveň jsem se vnitřně týral výčitkami, že to vlastně já opustil ji. Slíbil jsem, že se o ni postarám a slovo nedodržel. Nikdy jsem si to neodpustil. (Kdesi uvnitř vím, že odejít musela; nese si sebou karmu ze svých minulých životů, která ji pronásleduje. Tak jako mé tamější já si nese vztek, lítost a výčitky.)

Najednou vidím sebe už jako dospělého muže, úspěšného byznysmena. Tvrdé dospívání mě naučilo být nelítostným a jít si za svým. Z chlapce bez domova, rodičů, bez podpory blízkých lidí, bez zázemí jsem se musel spolehnout jen sám na sebe. Neúspěch jsem si nepřipouštěl, neměl jsem co ztratit. Z ničeho jsem vybudoval velké impérium, obchodní značku. Není důležité jakou. Nyní se koupu v pomyslném přepychu a v penězích. Ženy kolem mě procházejí jako na běžícím pásu. (Vnitřně jsem zmatená, protože jsem stále nikde nenarazila na mého manžela. Domnívala jsem se, že vztah mezi námi je tak silný, že musí trvat už z minulých životů… Pletla jsem se snad?) Jen dvě z velkého množství žen, které jsem potkal, mi byly poněkud bližší. (Poznala jsem v nich moji maminku a babičku.) Ale tak jak přišly, zase odešly. Nikoho si nedokážu pustit blíž k tělu, blíž do srdce; to se uzavřelo s očima jedné malé holčičky. Žiju podle svých vlastních pravidel. Sám.

Než mi jedna z oněch dvou žen před svým odchodem zanechala dárek. (Nějak jsem nezaregistrovala, která z těch dvou žen to byla.) Porodila mi syna. A v tu chvíli, jako by se ve mně něco zlomilo a já opět na moment pociťuji tu starou pradávnou, nejmocnější sílu: lásku. (A v tom malém růžovém podivně vonícím uzlíčku, v tom řvoucím děcku, v otisku mě samém, konečně poznávám mého muže.)

Syn mi ale radost dlouho nepřináší. Tehdejší zdravotnictví není zdaleka tak rozvinuté jako dnes. Umírá ještě maličký a já opět zůstávám sám. (Tuším, že se tehdy promítl v mém žití, aby mi něco připomněl. Snad lásku. Pochopení? To se však nestalo...) Po synově smrti se světu zatvrzuji ještě víc. Žiju poměrně dlouhý a podle měřítek bohatých i relativně spokojený život.

Avšak v závěrečné části vizualizace tohoto  mého minulého života vidím sama sebe jako starého pána. Sedím v křesle, pokožku bledou, téměř průsvitnou, plnou stařeckých pigmentových skvrn. Ruce i rty roztřepané. Vzpomínkami zamlženým pohledem se dívám do dáli a po tvářích mi tečou slzy. Ve svých posledních chvílích se cítím nesmírně smutný a sám...

... pokračování ZDE ...

Předchozí články:
I.část - TADY
II.část - TADY