19. 1. 2019

Jak jsme vyhráli nad rakovinou

Právě jsem dočetla článek o muži, který při pádu ze střechy ochrnul na spodní půlku těla. (FirstClass magazín.)


Asi čtyřicet lékařů se shodlo, že už nikdy chodit nebude a on přesto znovu chodí… Je přesvědčený, že se tak stalo proto, že jim neuvěřil. A nevěřil ani návštěvám, které ho v nemocnici navštěvovaly a ‚uklidňovaly‘ slovy: „Musíš se s tím smířit… přijmout to… smířit se…“ Nesmířil se. Podobné návštěvy zakázal a začal bojovat. Čím víc ho to bolelo, čím častěji padal, tím nabýval silnějšího přesvědčení, že se nevzdá. Bolest ho posouvala dál. Odrazování v něm probouzelo zatvrzelost, že doktorům ještě ukáže. Ne, že by zpochybňoval jejich práci, jen nepřestal věřit v sám sebe.

O lidské vůli


Lidské tělo se z fyziologického hlediska skládá z buněk, buňky z molekul, molekuly z atomů a atomy? Z elektronů, protonů a neutronů s obrazem však i pod mikroskopem vždy rozostřeným. Při hlubším studiu se totiž doberete k fyzikální větě, že ‚maximální přesnost měření atomu je dána principem neurčitosti'. Znamená to, že věda stále nemůže se 100% určitostí říct, Z ČEHO se skládáme a JAK PŘESNĚ fungujeme. Pokud jsou tedy lékaři s léčbou v koncích, neznamená to nutně, že má pacient ztratit veškerou naději. Mnohdy je totiž tím nejsilnějším lékem sama lidská vůle. 

V okamžicích, kdy onen muž z mého článku ležel připoutaný na lůžku, procházel svůj život zpětně minutu po minutě. Zastavoval se tam, kde si vybavoval, že byl opravdu šťastný. Bylo to ještě na studiích, kdy byl plný ideálů. Kam se ty ideály v průběhu dalších let ztratily? Opravdu musel ochrnout, aby si na ně znovu vzpomněl? Ano, musel. Tohle si také uvědomil a dnes je tak za svoji nehodu vlastně vděčný. 

V momentě, kdy ho totiž po úrazu převáželi do nemocnice, slíbil (sám sobě, Bohu, vesmíru), že pokud to přežije (ne pokud se uzdraví, ale pokud to přežije!), kompletně změní svůj život. Už nebude dělat jen to, co se ‚očekává', nebude vytloukat klín klínem, nebude přežívat. Místo toho konečně začne žít…

Skončil s prací, která ho nenaplňovala. Přestal svůj žal a prázdno vyplňovat alkoholem. Prodal dům na hypotéku, který mu místo radostí přinášel jen starosti; přednostně jím zaplatil dluhy. A pak? Začal uskutečňovat NE to, co chtělo či od něj očekávalo okolí, ale to, o čem snil sám…

Trvalo mu rok, než si připustil, co v životě dělal špatně; než si připomněl smysl života. Rok bolesti, bojů a snažení, než se konečně postavil na svoje nohy. Dnes chodí sám. Pomáhá mu sice železná konstrukce zpevňující páteř, ale chodí! A čtyřicet lékařů je přesvědčených, že je to zázrak. Zázrak?

(Fotka zdarma z Pixabay.)

O babičce


Moje babička nám jednoho dne oznámila, že ztratila čich. Že nikoho a nic necítí. Dokonce ani její milovanou slaninu smažící se na pánvi! Našli jí nádor v hlavě - zhoubná rakovina.

Rakovina hlavy je prý jedna z nejhorších. Navíc v jejím věku? Je tu jen malá naděje, díval se na nás doktor soucitně. Ozařování i chemoterapie jsou velmi náročné, nesou sebou spoustu rizik – slepotu, hluchotu, poškození mozku a další… Trápení za živa a možná to ani nepomůže. Všem se nám v hlavě honily myšlenky, jestli… přeci jen… není náhodou lepší, aby babička dožila doma s milující rodinou po boku, kde to zná a je šťastná, než mezi bílými stěnami nemocnice? I my, nejbližší, jsme se nechali nahlodat pochybnostmi a nedůvěrou okolí. Ani nás nenapadlo 'věřit babičce', i když jsme ji podporovali a podporovali bychom ji, ať by se rozhodla jakkoliv. A ona se rozhodla bojovat!

Vzhledem k tomu, že se poslední roky zdržovala téměř jen doma, po odchodu do důchodu ztloustla a nikam se jí nechtělo; jako by ji snad ani nic netěšilo! A hlavně doktorům se vyhýbala jako čert kříže. Velmi nás, včetně dědečka, proto překvapilo její rozhodnutí léčbu podstoupit.

A lehké to nebylo. Ze zdravotních důvodů jí chemoterapii ani nenasadili. Měla předepsané jen ozařování a to každý den po dva měsíce. Má to cenu, když léčba ani není úplná?, ptali jsme se opět. Ozařování jí odrovnalo krk zevnitř, musel se jí zavést vývod na umělou stravu do žaludku, neboť babičce dělalo problém i jen pít vodu, natož jíst normální jídlo. Kůži v oblasti krku měla úplně spálenou i z venku, s obnaženými kusy růžového masa. Když jsme jí to mazali, tekly jí slzy bolesti. Dokonce i jedna z neblahých prognóz se vyplnila, ozařování babičce narušilo sluchovod a přestala slyšet; musela začít nosit naslouchátko. Ale víte co? Celou tu dobu zarputile chodila den co den do nemocnice. Odhodlaně se šplhala na nemocniční stůl v místnosti, kde ozařování probíhalo. Musela trpět, přesto ani jednou neřekla, že to chce vzdát. Rozhodla se, navzdory všem našim pochybám, že sama sobě dá v tom životě ještě šanci a léčbu podstoupí. Rozhodla se, že se uzdraví. Ona se prostě rozhodla, že bude žít… A žije!

Dnes je to téměř na den rok, kdy jsem s babičkou stála v ordinaci v bohunické nemocnici a s bušícím srdcem poslouchala, jak jí doktor oznamuje, že má rakovinu - zhoubný nádor a co všechno to obnáší. Vybavuji si, jak jsme to pak na chodbě se slzami v očích opakovali dědečkovi, kterému se při tom roztřepal spodní ret. Jak jsme pak seděli v nemocniční kavárně, koukali na sebe a nějak nevěděli a neuměli si představit, co bude následovat…

Nedávná magnetická resonance však potvrdila srpnové výsledky, že rakovinový nádor se babičce z hlavy zcela ztratil. Zmizel! Lékaři tomu nemohli uvěřit. Domnívali se, že ozařování ho jen zmenší, snad zastaví růst. Nádor byl už veliký, vždyť jí úplně odešel čich. Navíc bez kombinace s chemoterapií měli i oni pochybnosti. Ale nádor skutečně zmizel! Tohle je opravdový zázrak, kroutili hlavami. Další zázrak… Zázrak?

Jsem přesvědčená, že babičku zachránila její silná vůle. Možná, že kdyby se v jejím životě rakovina neobjevila, dál by nečinně seděla v rohu kuchyně na své oblíbené židli a odmítala by kamkoliv jít. Dál by tloustla a její stav by se jen zhoršoval. Měla cukrovku II. stupně a vysoký tlak III. stupně. Dnes má tlak jak mladice! Nebere léky ani na hypertenzi, ani na cukrovku. Je to vůbec možné? I když: CO je vlastně nemožné? Kvůli umělé výživě zhubla na půlku své váhy a opět se jí vrátila chuť do života! Ano, je už stará a pohybuje se hůř, ale přesto chce opět chodit do obchodů a nakupovat. Účastní se rodinných oslav. Je ochotná, jít s námi do restaurace! Záleží jí na svém vzhledu, na sobě! Organizuje, plánuje… A já jsem za to na ni neuvěřitelně pyšná! Také jsem šťastná a vděčná…

Je to o nás


Nabývám jistoty, že nemoc, ať už malá rýma či velká závažná, nám chce vždy něco říct. Chce nás varovat, abychom ve svém životě něco změnili. Že jsme už na hraně. Abychom se my sami změnili. Naše myšlení, chování, zaběhlé vzorce. Měli bychom odpustit našim blízkým, sobě, měli bychom prozřít, uvědomit si…

A je JEN a JEN na nás, jak se k tomu postavíme…

Dědeček s babičkou ♡