23. 9. 2018

Prodal jsem dům, abych mohl cestovat

„Zasadit strom do své hlíny,
postavit dům a v něm byt.
Jen tak jak se má,
jenom právě tak chtěl bych žít.“

Jak nám zpívá v rádiu Michal David snad už od nepaměti: musíme vlastnit dům, mít děti, atd. Protože jenom tenhle způsob života je přece správný. Nebo snad ne?

A pak tento dům - na jehož splacení jste většinu života tvrdě dřeli, který jste s láskou budovali a s nímž vás pojí mnoho vzpomínek - prodat, abyste za utržené peníze mohli procestovat svět? To je pro nás, pro Čechy, nepředstavitelné; ve světě však zcela normální. 


Setkání s Australany


Na našem Srí lanském tripu jsme potkali dva starší usměvavé Australany. Nebyli to žádní sluníčkáři - během řeči o místních cenách jsem se zmínila, že tzv. homestay, ubytování přímo v soukromí Srí lanské rodiny, je levné a zajímavé, neboť člověk pozná skutečný život tamních obyvatel. To sice ano, odpověděli mi, oni jsou už ale jinde: ve svých letech si za soukromí rádi připlatí. Prostě normální chlapi na cestách.

Jeden z nich se rozpovídal, že jeho první návštěva na Srí lance proběhla v roce 1986, kolik toho už má za sebou a kde všude byl. „Teď jsme tu úplně neplánovaně,“ vysvětloval. „Přiletěli jsme z Indie, odkud nás vyhnal monzun. Trochu si zavzpomínáme na staré časy a poletíme zpět. A z Indie se pak přesuneme do Thajska.“ „Jak dlouho už jste na cestě?“ zajímalo mě. „Přes rok.“ „Cože?“ rozuměla jsem správně? „Yes! Možná i déle,“ potvrdil. „Prodal jsem totiž dům a rozhodl se, že za utržené peníze budu do konce života už jen cestovat.“ 

Páni! Tak to chce odvahu, napadlo mě jako první. „Sen mnoha lidí,“ povídám nahlas a později nad svým výrokem přemýšlím.


Nečekejte, až jednou


Proč je to pro většinu z nás vlastně jenom sen? Pravdou je, že do roku 1989 jsme žili v kleci. Hranice uzavřeny, spojení se světem mizerné. Jiní nám diktovali, jak být šťastní. Ta doba je však už pryč. Konečně můžeme vidět všechno, co nás lákalo. Někde jsem slyšela, že cestování je novodobým náboženstvím. Já osobně věřím, že cestování nás dělá lepšími…

Přesto máme v Česku kolem sebe spoustu lidí, kteří si tuto skutečnost uvědomují jen velmi pomalu. Stále se většinu času mračí. Stěžují si, jak je všechno špatné, drahé, tězké, tmavé, světlé. Proč by proboha měli někam jezdit? „Tak tam bych určitě nejel/a,“ slýcháváme často. „Máte to zapotřebí? Vždyť i u nás je hezky…“ To nepopíráme! I my jsme zčásti vlastenci. „Není lepší nové auto? Kuchyně? Raději si šetřete na bydlení a na děti. Cestovat můžete, až vyrostou, až budete v důchodě, až…“ Nemyslí tím až někdy vlastně nikdy?

Návod na štěstí


Australané dávno pochopili, že s věkem síly ubývají. V rozumné etapě svého života zúrokují vše, co doposud budovali. Místo, aby svůj majetek darovali dětem, jak je u nás zvykem, dětem, jenž si toho ve většině případů ani neváží, které se kvůli němu často mezi sebou dokonce rozhádají, prodají ho a za vydělané peníze se odmění a začnou si užívat. Cestovat, poznávat svět, cizí kultury, kraje, sami sebe a obohacovat svoji duši. A svým dětem tak dají do vínku něco mnohem podstatnějšího, než jsou peníze. Je to vědomí, že člověk je volný a může dělat vše, co si přeje. Může si plnit sny!