3. 5. 2018

Ztraceni v džungli na ostrově Koh Tao v Thajsku

Říká se, že ostrov Koh Tao je perlou jižního Thajska. Svým tvarem i názvem v překladu symbolizuje želvu. Ty zde navíc bývají skutečně k vidění. Vzhledem k tomu, že oproti jiným populárnějším ostrovům, je tento turisticky navštěvovaný méně, můžete zde stále najít jak krásné pláže zející prázdnotou, tak vprostřed divokou džungli. Ostrov je sice menší, zato dosti hornatý. Jak moc, to jsme si vyzkoušeli na vlastní kůži. První z míst, které jsme na Koh Tao chtěli navštívit, byla Mango bay. 


Mangová zátoka. 

Měla nabídnout panenskou přírodu, soukromí a křišťálově průzračnou vodu. Podle mapy se od našeho resortu nacházela západně na druhé straně ostrova. Rozhodli jsme se proto zkrátit si cestu vnitrozemím a dostat se k ní přes džungli.

„Patnáct minut, maximálně půl hodiny,“ tipujeme.

Pravda, sice nám každý, koho jsme se zeptali, doporučil delší cestu podél pobřeží, navíc v mapě vnitrozemím zaznamenaná silnice nebyla, jen jakási cestička, ale ostrov se zdál tak malý a my se nebojíme vlka nic, trocha dobrodružství přece neuškodí! 

Tak jsme vyjeli.

Asfalt zanedlouho střídá prašná cesta vedoucí do prudkého, ale opravdu prudkého kopce. Tehdy narážíme na první zádrhel – naše skútry nemají tak silný motor, aby do kopce vyvezli dvoučlennou posádku. A protože já ani Míša (moje sestra) zase tak dobré řidičky nejsme a kopec je skutečně prudký a prach pod koly podkluzuje a celkově to vypadá dost nebezpečně, v cestě vzhůru na mašinách pokračují naši chlapi a my se za nimi šplháme pěšky.

Představte si parné dopoledne v exotické asijské zemi, slunečním žárem vysušenou, ba přímo rozpálenou cestu a sebe s bohužel minimální fyzičkou, jak se do toho kopce šplháte s jazykem na krku, a pot z vás lije proudem a v puse máte prach a prostě děs a hrůza.

Za horizontem nás čeká křižovatka – vlevo další kopec, tentokrát ještě prudší pokrytý zelení, vpravo staveniště, možná budoucí hotel. Bagr, náklaďák, Thajci v montérkách. Pochopitelně se jich hned ptáme, jestli jdeme správně, ale nerozumí nebo neví. Hledí na nás trochu vyjeveně a bezradně krčí rameny.

„Musíme přes kopec,“ rozhodují kluci, zatímco s Míšou dopíjíme zbytek vody, co jsme měli sebou – jen v nás zasyčela.

Sedáme na skútry a zkoušíme do kopce pokračovat zase chvíli na motorkách. Klouže to, motory túrují, musíme s Míšou dolů a po svých. Kluci chvíli jedou a vždy na nás čekají o kousek dál, než se za nimi doplazíme. Slunko je přímo nad námi, palmy podél cesty žádný stín neskýtají. Mám pocit, že zhebnu. I kluci už vypadají zpoceně. Motory se přehřívají, tudíž z nich sála žár.

„Má to cenu?“ ptáme se vzájemně.

„To zvládneme! Už jsme tak daleko… Za chvíli tam musíme být!“ hecujeme se.

Jenže polední slunce je vražedné a vodu jsme vychlemtli už asi před půl hodinou - začínáme pociťovat dehydrataci. 


Tohle jsme podcenili. 

Z okolní džungle se ozývají zvuky místní fauny a cesta před námi stále stoupá. Když se za ohybem jedné zatáčky objevuje ve slunečním oparu obrys stavení, jásáme! Jsme odhodlaní vyprosit si nějakou vodu a opět se zkusit zeptat na cestu. V domečku však nikdo není. Kdo by taky bydlel na takové vyprahlé samotě, že?! Naštěstí však objevujeme něco jiného. Zdá se, že stavení je účelné odpočívadlo pro bláznivé turisty jako my, kteří si v daném místě mohou sednout k dřevěnému stolku pod stříšku a z kádě ve stínu, schované bokem od cesty, si vytáhnout balenou vodu. Nevím, kdo a jak často ji sem chodí doplňovat, ani jak dlouho tu leží a jestli je ještě pitná, ale byla to naše záchrana! Výměnou za drobné si každý bereme flašku, hltavě pijeme, poléváme si hlavy a jednu si bereme do zásoby sebou. Voda nám vlila novou naději do žil a my opět sedáme na motorky. Cesta sice pořád stoupá, ale už ne tak prudce a my s přestávkami, kdy jsme občas nuceni seskočit a kdy někdy i chlapi musí motorky vést, pokračujeme džunglí dál za nosem.

Jaké je naše překvapení, když se před námi z ničeho nic objevuje stánek s občerstvením v podobě dřevěné budky s chlazeným pitím a kokosy. Hned kupujeme další vodu a ptáme se na Mango bay.

„Yes, very nice place,“ opakují po nás majitelé stánku, dva starší Thajci a usmívají se od ucha k uchu. Pak však začnou prudce kroutit hlavou. „No good way! Few days ago rain, bad way! Před pár dny pršelo, špatná cesta!“

„Jak ještě daleko?“ chceme vědět. Vzhledem k tomu, že se naše zkratka protáhla už na více než dvě hodiny, nechceme se vzdát a bez úspěchu se vrátit zpátky.

„Deset minut? Dvacet? Třicet?“ ptáme se.

„Yes, yes,“ odpovídají a zase se usmívají.

Nejsme si jistí, jak dobře nám rozuměli, ale závan civilizace nám dodal novou odvahu a my opět pokračujeme. 

Nejsme padavky!

Po chvíli však chápeme, co mysleli tím: špatná cesta. Nedávná bouřka tu očividně zapříčinila sesuvy půdy a prašná vozovka se brzy stává nepojízdnou. Motorky tedy necháváme na okraji cestičky (kdo by nám je tady kradl) a teď už jdeme po svých všichni čtyři. Voda opět došla, moc nemluvíme, trochu se bojíme hadů a soustředíme se kam a na co šlapeme. Chvíli stoupáme, chvíli klesáme a je nám divné, že klesání není znatelnější. Už tam přeci musíme být! A pak konečně – KONEČNĚ – mezi stromy zahlédneme hladinu moře…

Jenže!

Tím to pro nás končí. Někde jsme museli špatně odbočit, ztratit se, protože cesta dál už nevede. Nikam to nepokračuje, před námi je jen džungle s prudkým srázem dolů.


Novou cestu jsme hledat už odmítli. 

Z posledních sil se šplháme zpátky k motorkám a definitivně si přiznáváme, že boj s vnitrozemím tohoto krásného ostrova jsme prohráli. Ani návrat se neobešel bez problému – z vedra a taky ze stálého brzdění, když sjíždíme z onoho prudkého vršku, nám vypovídají brzdy, takže musíme zase pěcha. Překvapeně mezi keři nacházíme schovanou ceduli varující před nebezpečím – těžko říct, jestli by nás odradila, kdybychom ji objevili dříve. A pak, když jsme téměř pod kopcem, na místě, odkud jsme před čtyřmi hodinami vyráželi, (zmožení, dehydratovaní a spálení), potkáváme další turisty – partu kluků, podle přízvuku asi Italy. Tři z nich túrují skútry, až se řev motorů rozléhá po okolí a další tři z nich se za nimi plahočí po svých.

„Kam míříte?“ ptáme se. A když unisono odpoví, že na Mango bay, upřímně se zděsíme. Musíme je varovat!

„There is not a good way!“ říkáme. „Pršelo a špatná cesta!“ snažíme se jim to vysvětlit jeden přes druhého, ale kluci jsou odhodlaní, plní počáteční naděje. Koho mi to jen připomíná?

„My to zkusíme!“ nedají se odradit a nám nezbývá, než jen pokyvovat hlavou.

„Jo, jo,“ usmíváme se na ně přesně tak, jak se na nás usmívali ti dva thajští podavači na vrcholu kopce v džungli. 








..