21. 3. 2018

Ztracený parkovací lístek


V letištní hale nás čekal taťka. Chyběla mu jen cedule: Petr a Iva. Měl červenou kostkovanou bundu, jeho oblíbenou a úsměv od ucha k uchu. Je to už 3 měsíce, co jsme se neviděli, takže shledání bylo radostné. Pokaždé, když za ním přiletíme, scénář je stejný. Obejmeme se a pospícháme na parkoviště a z letiště ven, ať se parkovné zbytečně neprodraží. Tentokrát to bylo trochu jinak.


Stojíme u platícího boxu a taťka šmejdí v peněžence.
„Nemůžu najít parkovací lístek,“ mračí se.
„Zkus kapsy,“ radím.
Prohledává kapsy kalhot i bundy, ale nenachází. Já mu prohledávám kapsy, ale také nenacházím.

Venku je už tma, silný vítr, s občasnou sprškou deště. Nic příjemného.

„Možná si ho nechal v autě,“ napadá Petra a všem nám blikla v očích naděje. Ženeme se k autu a já si přetahuji šálu přes hlavu. Fučí jak blázen. Běžíme přes celé parkoviště, běžíme…

„Kde parkuješ?“ ptá se Petr zvýšeným hlasem, aby ho přes silný vítr bylo slyšet.
Taťka zpomaluje a trochu bezradně se rozhlíží.
„Támhle,“ ukáže rozhodně rukou do dáli. Běžíme, běžíme…

Víte, jak je parkoviště STANSTED v Londýně rozlehlé?

„Neminuli jsme to už?“ strachuji se a táhnu za sebou svůj kufřík až poskakuje ze strany na stranu. Taťka se zastavuje a otáčí kolem své osy.
„Možná jsem zaparkoval jinde,“ zní stále nejistěji. „Tam?“ ukazuje zase kamsi a nám je to jasné. Vůbec netuší. (To není taťkova chyba, auto určitě přeparkoval nějaký zlobivý skřítek.)

„Jak jsi to měl daleko ke vchodu?“ snaží se ho navést Petr a společně se proplétáme mezi ostatními zaparkovanými kárami.

K nepříjemnému mrholení se přidává studený sníh.

Taťka už zcela konsternován odbíhá pryč a přes rameno křičí: „Počkejte, jdu se podívat dopředu, jestli náhodou…“
Po pár minutách probíhá okolo se slovy: „Nebo možná tady…“
Z jiné strany slyšíme: „A co tamhle?“
A pak se ozve řev, jako by vyhrál milion: „JO, TADY!“ 
JUPÍ, křičíme i my a spěcháme k němu.

Parkovací lístek zde však nenacházíme. Hledáme ve všech přihrádkách, pod sedačkami, za sedačkami, pod autem, znovu v kapsách bundy a kalhot, peněženku převrátíme na ruby… Nic.

Co teď?" Díváme se na sebe a ani jeden si neumíme představit, na kolik nás ztráta parkovacího lístku na největším a nejznámějším letišti v Anglii může vyjít.

„Navrhuji jít k závoře k vjezdu a zmáčknout si nový lístek,“ napadá mě.
„Tam je ale kamera,“ oponuje mi manžel.
„No a co?“ nechápu, „ty se taky všeho bojíš,“ bručím.
„Není lepší, jít se zeptat na informace, než se hádat s policií?“ navrhuje vcelku rozumnou věc. A tak jdeme.

Vymrzlí, unavení a rozladění se všichni ploužíme zpátky k letištní hale, když v tom periferním viděním zahlédnu, jak si vítr pár metrů před námi pohrává s jakýmsi papírkem.

„Támhle je cosi!“ vykřikuje Petr a já se pro to už skláním. Že by?

„BINGO!“ SPZ odpovídá, je to on! Ztracený lístek jsme překvapivě a úplně náhodou našli.

„To není možný… V takovém počasí a po takové době!“ nemůžeme uvěřit a začínáme se smát. Smějeme se, až se za břicha popadáme.

Rychle kartu platíme, znovu běžíme k autu (teď už najisto) a míříme s ním k výjezdu.

Ve chvíli, kdy se taťka chystá stáhnout okénko, aby systému v železné krabici ukázal - díky bohu - najitý a zaplacený parkovací lístek, závora se začíná sama od sebe zdvihat. Co to?

Asi jsme byli tak nápadně a zoufale ztracení, že se rozhodli nás raději pustit dobrovolně. Ha! (Proč jsme ten lístek teda hledali?) A tak konečně vyrážíme domů… Home sweet home. It doesn’t matter, if this is in Czech or in England.

Březnová námraza...