4. 3. 2017

Jak je náš kocour Louis marod

To, že náš kocour Louis hraje v našem životě převeledůležitou roli, už asi víte. Je to 3,5 roku starý dlouhosrstý Peršan. Miláček. Kam jdeme my, tam jde i on. Motá se nám pod nohama, spí s námi v posteli, jíme z jednoho talíře… ne, to byl vtípek. I když vlastně – kdyby nebyl tak vybíravý, jistě bychom mu i tohle dovolili. My tři jsme prostě rodina a vzájemně si plně důvěřujeme. Lousík se od nás nechá koupat, (když se koupeme my, sedí na okraji vany a sleduje nás), nechá si od nás čistit oči, uši, hladit po bříšku a my si od něj necháme ťapkat po obličeji a víme, že drápky by na nás nikdy nevytáhl.



Je krásný. Když se mu načešou chlupy, je to načechraný hrdý frája, po kterém by se jistě každá kocouřice otočila. Potíž však je, že je taky docela netrpělivý a vzhled není tak úplně jeho priorita. Tak se stalo, že se mu pod pažemi udělaly cucky chlupů. A taky na bříšku. Naše chyba je, že jsme si toho hned nevšimli a pak už bylo pozdě. Rozčesávání tahalo, bolelo a na cucky se začaly nabalovat další chlupy. Z nadýchaného Lousíka se najednou stala zacuckaná koule. Trochu přecitlivělý na dotek a trochu vystresovaný, když viděl v našich rukách hřebínek.

Minulý rok jsme řešili podobnou situaci tím, že jsme ho nechali u zvěrolékaře uspat a celého ho oholili. Nevzpomínám na to ráda. Bylo to dosti dramatické. A dnes už vím, že pro Louise taky velmi nebezpečné.

Ke zvěrolékaři jsme byli objednaní na devátou ráno na lačno. Vzhledem k citlivosti perských koček mu píchl menší dávku, než jaká byla na jeho váhu doporučena. Louis zavřeštěl, jako by mu usekli nohu, doktor se lekl, Louis ho škrábl, ale injekce byla prázdná. Zdálo se, že je vše v pořádku. V poklidu jsme měli jet domů s tím, že zhruba do půl hodiny by XILAZIN měl začít účinkovat. Ve chvíli, kdy jsme však sedli do auta, tedy asi do pěti minut po opuštění ordinace, Louis odpadl. Jako by byl mrtvý. Okamžitě jsme volali zvěrolékaři, co se stalo? „Zkuste, jestli dýchá,“ vyzval nás. Naštěstí dýchal. Doktor se domníval, že v úleku látku pravděpodobně píchl místo do svalu rovnou do žíly a ta začala účinkovat dřív. Ok, sice jsme byli vyplašení jako králíci, ale pokračovali jsme dle plánu. Dojeli domů, Lousíkovu dýchající mrtvolku opatrně položili na postel a vzali do ruky nůžky a elektrický strojek. Oběma se nám třepaly ruce tak, že s chlupy šla dolů i kůže. Naštěstí ne moc, ale i tak jsme věděli, že tohle jsme hrubě podcenili. Blížilo se poledne a Lousík, už zdárně (byť nevzhledně) ostříhaný, se však stále neprobouzel. K životu začal přicházet až kolem druhé a do večera se motal jako opilý. Tady je něco špatně, nezdálo se nám. A pak to přišlo – Lousík dostal záchvat. Napružil se jako prkno, spadl nazad, tam se třepal a kolem pusy měl pěnu. Proboha! Než jsem dostala infarkt i já, záchvat do minuty pominul a mně v náruči zůstal ležet rychle dýchající, zmatený a vystrašený kocourek. Pochopitelně jsem to hned volala zvěrolékaři, který uznal sám, že tohle normální není. Pokud by se jeho stav do rána nezlepšil, případně by se záchvat opakoval, měli jsme dojít. To se naštěstí nestalo a my už Louise nechtěli zbytečně stresovat další lékařskou prohlídkou. Tak jsme to přešli. (Chyba? Veliká…) Rok utekl jako voda a Lousík se jevil přesně takovým, jak ho známe. Umazleným chlapečkem. Až na to, že TENTOKRÁT jsme se ho rozhodli nechat ostříhat u profesionálů na klinice.

Když se však dozvěděli náš předešlý postup, byli v šoku. Který zvěrolékař vám uspal kočku a pustil vás s ní domů? Ta by až do probuzení měla být pod lékařským dozorem! Dávali jste pozor, aby mu nezapadl jazyk? Zakryli jste mu při stříhání oči, aby se mu na ně nelepily chlupy? My ho bez krevních testů neuspíme.

Krevní výsledek: nemocná játra i ledviny – uspání se v žádném případě nedoporučuje, již by se nemusel probudit.

A teprve tehdy nám došlo, že jsme minule měli více štěstí jak rozumu. Uspávací látka prochází přes játra, která – pokud nepracují správně – mohou zkolabovat. Což mělo za následek onen záchvat podobný epilepsii. Nynější krevní testy ukázaly velmi vysoké hodnoty značící nemocné ledviny i játra, znamenající léky a doživotní dietu. Nejprve se musí stabilizovat, teprve pak se můžeme bavit o tom, jak dlouho bude žít...

Kde jsme udělali chybu? Prý nikde, s největší pravděpodobností se tak už narodil. Je to důsledek dnešní přešlechtěné doby. Mohli jsme si toho všimnout dřív? Mezi příznaky patří únava, úbytek váhy a nadměrná žíznivost. Louis nikdy nevážil moc a už jako koťátko byl spíše lenivý. Prostě polštářová kočka. Copak se přesně tohle o Peršanech neříká?

Lousíka ostříhali při vědomí. Sice u toho řval jako pominutý, ale pošramocené ego a vyděšená dušička se za den za dva zahojily a jeho život to nijak neohrozilo. Léčbu jsme již úspěšně zahájili a rozmazlujeme ho ještě víc jak před tím. Právě tu leží se mnou, jedno oko zavřené, druhým sleduje, co dělám. Vypadá jako hubená špagetka, ale zařvat umí jako lev.

Držte nám palce, ať se brzy stabilizuje a zase bude fajn.


S láskou Ivanka a kocour Louis

Žádné komentáře :

Okomentovat