16. 3. 2017

Jak nás přepadl další hurikán, tentokrát v Anglii

Asi na ty přírodní živly máme štěstí. Takové drama jako v létě na Floridě to sice nebylo, ale užili jsme si.


Hned v začátku je dobré podotknout, jak v Anglii přistupují k počasí. Pro Brity je 'weather' totiž jedním z hlavních tématů hovoru. Nejen, že je relativně bezpečné (při mluvení o něm nenarazíte na nic nevhodného ani osobního, na což jsou studení a rezervovaní Angličani dosti přecitlivělí), navíc je tohle téma vždy aktuální. O Británii se přeci říká, že tam většinu roku prší. My, přistěhovalci, jsme s tím srozuměni a už nás to ani nepřekvapuje. Kdeže však Britové. Stále o té jedné a samé věci dokáží rozprávět s úžasem v hlase i několik hodin. Dokonce tam mají o počasí vlastní noviny! (?) 

My řekneme: "dnes prší", maximálně: "asi bude pršet". Oni řeknou:
"Dnes je hrozný den/It's a terrible day!
Není moc hezky/it's not a very nice day!
Začíná pršet/it's starting to rain!
Přestalo pršet/it's stopped raining!
Lije/it's pouring with rain!
Lije jako z konve/it's raining cats and dogs! (Doslovný překlad: prší kočky a psi!)
Jaké mizerné počasí/what miserable weather!
Obloha je zatažená/the sky's overcast!
Slunce se zrovna schovalo/the sun's just gone in!
Ráno hodně silně pršelo/we had a lot of heavy rain this morning!"

Atd.! Co se týče počasí, jsou skutečně velmi nápadití. Chci tím říct, že obyčejný déšť by vystačil na román. Když u nich napadne deset centimetrů sněhu, zavírají školky, školy, obchody a kolabuje doprava! A co teprve, když Velkou Británii ovane silnější vichr! No, je z toho přeci hurikán...

Pravda je, že už od rána foukal silný vítr. Když jsme odpoledne vylezli před dům, stromy se nakláněly ze strany na stranu, listí hučelo, u dílny zběsile vyzváněla zvonkohra. Psi se zdáli nesví, zalezlí v peleších, ani neštěkali.

"Raději vyjedeme dřív. Kdyby se něco stalo, ať máme rezervu." A dobře jsme udělali. Na dálnici nápory větru převrhly kamion a silnici po staré blokoval spadlý strom. Díky objížďce nám cesta zabrala dvakrát takovou dobu, jak normálně. Ve městě to na procházku nebylo, tak jsme vyřídili potřebné a spěchali zpátky do tepla. Obloha se mračila celý den, proto nám nepřišlo ani divné, že když jsme parkovali, venku už byla tma jak v ranci.

"Zvláštní, že se nikde nesvítí," podivovali jsme se. A bodejť by ne. Vypadla totiž elektřina! "Jdu ji zkusit nahodit," nechal se slyšet Peťův taťka a kamsi odběhl. My vytahovali nákup z auta a třepali se zimou. K silnému větru se přidalo i mrholení.

"Peti, počkám na vás uvnitř," řekla jsem a odhodlaně rázovala k domu. Přece tam nebudu mrznout! Otevřela jsem hlavní dveře a ocitla se v tmavé chodbičce. Vedou odtud příkré schody do prvního poschodí, kde se nachází taťkův byt. Ve tmě se ale najednou jevily jaksi delší a strašidelnější. S černočernou tmou na konci. Vypínač stále nereagoval. Když jsem zvedla nohu, abych se vydala nahoru, něco jsem zaslechla. Bum. Protože se celým domem neslo bláznivé hučení větru, bylo těžké rozeznat, co to bylo. Ale pak jsem to uslyšela znovu. Bum, skříp, bum...

Já vím, že to mohlo být cokoliv. Nedovřená okenice, větve stromu mlátící do střechy. A nebo taky nějaký ten duch, jak bývá v Anglii zvykem, že. (No jo, jsem strašpytel.) Takže jsem na nic víc nečekala, otočila se a stejně tak rychle, jak sem tam nakráčela, jsem zase vystřelila ven.

Peťa s taťkem se zrovna vraceli, pojistky se jim však očividně nahodit nepodařilo.
"Kam letíš?" zajímalo Petra, když jsem do něj málem vrazila.
"Ale nikam. A jak jste dopadli vy?" snažila jsem se to zamluvit a nepozorovaně se vtěsnala mezi ně.
"Teď jsem mluvil s majitelkou zámku." odpověděl taťka. "Hurikán zlomil strom a ten spadl přímo na elektrické vedení. Celá vesnice je už několik hodin bez proudu. Ráno by to snad mohlo být v pořádku."

Až ráno? Po celém těle mi naskočila husí kůže, nedalo se ale nic dělat. Díky bouři Doris, která koncem února ochromila velkou část Anglie, jsme se z ničeho nic ocitli v době bez elektřiny. To byste ani netušili, co vše je na ní, vyjma světel, závislé. Voda tekla jen studená, teplou ohříval bojler. Ze stejného důvodu se netopilo, na oknech zevnitř se po chvíli začala dělat námraza. V Anglii je vždycky o něco chladněji, natož v noci a v zimě. Brrr. Trouba nefungovala, nemohli jsme si ani nic uvařit. A neměla jsem ani signál na telefonu! Totálně odřízlí od světa, ve tmě, v tichu, v hrozné zimě, jsme si při svíčkách rozdělali na zahřátí víno, zapálili v krbu a v bundách se usadili co nejblíže ohně. Popíjeli,  povídali si a poslouchali strašidelné skučení větru z venku. Romantika jako blázen...


Nebyli jsme v tom ale zdaleka sami. Podle pozdějších informací televizní stanice BBC dosahoval ten den vítr rychlosti 150 km v hodině a část anglického hrabství zasypával sníh. Hurikán ochromil dopravu silniční, železniční i leteckou. Dokonce si vyžádal jeden lidský život. Na mnoha místech Británie bylo zpřetrhané elektrické vedení, na základě čehož se ten večer ocitlo nespočet domácností bez proudu.

Nám elektřinu zapnuli někdy v průběhu noci, takže jsme naštěstí nezmrzli. Ale stejně to byl zajímavý zážitek. Takový nečekaný návrat do minulosti.