13. 12. 2016

Tajemné Vánoce s Pavlem Čechem

Už jen výstup na brněnský hrad Špilberk je tak trochu tajemný. Byla jsem tam několikrát, přesto vždy uvažuji, kterou z těch mnoha cest se vydat, aby mě dovedla přímo k hlavnímu vchodu. (Ale přiznávám, že můj orientační smysl je spíš nesmysl.) Na mou obranu však nutno podotknout, že někteří dokonce nenajdou ani ten kopec, na kterém hrad stojí. 

Jedna má známá mi vyprávěla, jak ji její milý pozval na první rande právě sem. Když se jí asi po hodině nesmělého oťukávání a procházení po Petrově! zeptal, jak se jí Špilberk líbí, zábrany jako kouzelným proutkem zmizely. Jeho roztomilému přešlapu se společně zasmáli a příští schůzku tuto dominantu Brna ukazovala ona jemu. Samozřejmě jsou pořád spolu, šťastně zamilovaní již několik let. 

Nezoufej, vždyť neseš v srdci touhu a ta je víc, než naplnění 2016, olej na plátně

A co teprve výhled, jež se naskýtá z horního nádvoří hradu. Ten je přímo magický. Všechny ty stříšky, od nichž se odráží paprsky zapadajícího slunce, věžičky kostelů a spletité uličky. Nechal se snad tímto pohledem inspirovat malíř Pavel Čech při své tvorbě? 


Právě výstava jeho obrazů byla důvodem, proč jsem se tentokrát na Špilberk vydala i já. Tajemné příběhy Pavla Čecha. 

Místo, jež pro svou výstavu vybral, je skutečně symbolické a ocení ho nejen romantici, snílci, ale i milovníci historie. Navíc všemu nahrává i období Vánoc. Velký vánoční strom na hradním náměstí, tamní stánky nabízející horkou medovinu, ruční tvorbu v podobě suvenýrů a jiných dárečků a také pestrý program, pořádaný celý den pro děti i dospělé.



Tajemné však není jen prostředí a vánoční čas, ale hlavně samotné obrazy Pavla Čecha. Nejsou to totiž jen krásné malůvky. Nejsou to jen křivolaké domy s oprýskanými zdmi, chlapci beze jména, staří dědečkové, ani obyčejní Apači. Za každým z nich se skrývá příběh, myšlenka, pointa. Jeho obrazy mají duši. A to je důvod, proč je tak miluji. Přenesou vás do dětství, do světa fantazie, kdy jste si hrávali na indiány, hledali jste poklad nebo četli knížky Jaroslava Foglara a toužili se stát jejich součástí. Vykouzlí vám úsměv na tváři, dojmou vás svou čistotou a upřímností a usadí se vám v srdci.




Pravdou je, že tohle všechno tak nějak víc prožívají muži. A i většina hlavních hrdinů Pavla Čecha jsou mužského pohlaví. Dokonce jsem na výstavě byla svědkem rozhovoru dvou maminek, kdy si jedna stěžovala druhé, že hra - zachraň Elzevíru -, jež byla interaktivní součástí výstavy a do níž se mohlo zapojit každé dítě, nebyla pro jejich ratolesti zakončena žádnou hmotnou výhrou. ,,Aspoň bonbon jim za tu snahu mohli dát," škarohlídkovaly. Vůbec nepochopily, že jejich děti získaly ve skutečnosti cenu mnohem větší. Spočívala v možnosti zkusit něco, co dnešní internetová mládež už téměř nezná. Žít a zažít dobrodružství na vlastní kůži. A tak, vyjma těch dvou rozladěných dam, jsem kolem sebe viděla dětské rozzářené oči, dychtivost v jejich tvářích, tatínky shrbené nad úkoly, radostně je plnící spolu se svými potomky a zasněné výrazy všech, kteří rozjímali nad vystavovanými obrazy.




Sobotní účast byla obrovská. Svědčí o tom i fakt, že autogramiáda s autorem, která měla trvat do půl čtvrté, končila až o celou hodinu později. Od Pavla Čecha mám doma také několik knih. Často si je prohlížím, pročítám a vždy jen žasnu nad tím, kdo je ten člověk, který dokáže vytvořit něco tak krásného? Když jsem ho na výstavě viděla na vlastní oči, vůbec mě nepřekvapil. Vypadal přesně tak sympaticky a charismaticky, jak ho znám nejen z fotek obalů knih, ale hlavně z jeho příběhů. Ten kudrnatý (nejprve chlapeček, později muž) je většinou totiž - někdy z části, někdy zcela - on sám. 

***

,,Pane Čechu, mohla bych Vás poprosit o fotku?" oslovuji ho v momentě, kdy prochází mezi návštěvníky výstavy. Srdce mi buší až v krku. ,,Velmi Vás obdivuji," odhodlám se ještě a podávám mu ruku, když se loučíme.

,,Není za co," skromně se usměje a odchází. Najednou mě mrzí, že jsem nereagovala trochu duchaplněji. 

Ale je, mám chuť ještě zakřičet. Místo toho však vidím jen jeho záda. Svou pozornost již věnuje dalšímu obdivovateli. Vždyť právě Vy a Vaše obrázky mi v mnoha chvílích, kdy je člověku tak nějak smutno, pomohly a rozveselily mne, myslím si.

A za to děkuji...



Pavel Čech - výtvarník, malíř, spisovatel - se narodil roku 1968 ve znamení štíra. Dokud se před cca dvanácti lety nestal umělcem na volné noze, pracoval jako hasič. Se svou rodinou žije v Brně.

Tajemné příběhy Pavla Čecha budou na Špilberku otevřeny od úterý do neděle od 9 - 17h až do 26. února 2017.