17. 10. 2016

Má vítězná povídka: Dědeček

Sice se prezentuji jako bloggerka a redaktorka, ale do žádné literární soutěže jsem se zatím nepřihlásila. Psát jenom tak pro radost je totiž úplně něco jiného, než vydat své dílo účelně na pranýř a dobrovolně čekat na kritiku. Ale naštěstí nebyla tak přísná... Z 264 zúčastněných autorů jsem se umístila na třetím místě. Jupí! Dokonce jsem své jméno objevila i na Novinky.czkde se o soutěži dočtete víc :)

Neboť se nikde neuvádí, že by si pořadatelé soutěže nárokovali na mé dílo výhradní právo, rozhodla jsem se Vám ho zde s radostí představit. Snad potěší...

Krátká povídka na téma Třináctka v mém podání:

Dědeček

Úzké křivolaké uličky, schody kroutící se kolem oprýskaných zdí ke stoletým kostelním věžičkám, pouliční lampy osvětlující kamennou dlažbu po dešti. Staré Město pražské vypadá i po tolika letech pořád stejně.
Stará Praha od Ivana Svatoše
Tohle bylo bojiště našich klučičích hrátek, přemítá v duchu Antonín, ztěžka se opíraje o svoji hůl.

Jako bych se teprve včera ukrýval ve stínu zašlého průchodu a čekal, až kolem proběhnou Franta Holubářů a Petr Wernerů. Abych pak mohl nepozorovaně proklouznout zadem, vyšplhat na polorozpadlou zídku a zmocnit se tak - pod jednou z uvolněných cihel ukryté - výherní tarokové třináctky. Karty, znázorňující náš věk, dětství, odvahu i vítězství. 

"Tů, tů!" zatroubí na něj příliž blízko projíždějící auto.

"Uhněte dědo, nemůžete stát v prostřed silnice!" povykuje otevřeným okénkem rozčilený řidič, odpovědi se však nedočká. Staříkovi minulostí zamlžené oči hledí nepřítomně. Tu kartu musím získat! V myšlenkách se znovu stává klukem odhodlaným vyhrát. 

Osud s ním má ale jiné plány. Snad byl na na vině hlasitý klakson dalšího auta, mokrá kluzká zem, snad přišel jeho čas. Starý pán nečekaně padá k zemi a ztrácí vědomí. 

Sanitka a bílé pláště. Operační sál a horlivá snaha lékařů zachránit další z lidských životů.

"Ztrácíme ho! Ztrácíme ho!" křičí doktor a bere do ruky defibrilátor. 

Nejsilnějším lékem je však sama lidská vůle.

Když jsem se rozběhl napravo podél zdi, stál tam stářím zkroucený dub. Dusot mých rivalů se přibližoval, tak nebylo času nazbyt. Odhodlaně jsem po jeho smůlou pokrytém kmeni začal šplhat až k okraji vysoké zídky. Petr Wernerů se již drápal za mnou, ale já byl rychlejší. Tentokrát jsem totiž věděl přesně, kde karta leží.
...

"Co tam proboha děláte?" rozléhá se nemocničním pokojem vyděšený hlas staniční sestry. Rychlými kroky míří ke starému muži klečícímu na zemi vedle své postele.

"Pojďte," bere ho v podpaží. Snaží se ho zvednout a zatlačit zpátky na lůžko. Ten se brání.

"Ne, nechte mě!" skřehotá. Kostnatými ramínky kroutí ze strany na stranu a honem otevírá dvířka skříňky, u které dřepí.

"Buďte rozumný! Máte za sebou těžkou operaci srdce. Musím vás napojit zpátky na kapačky." 

Antonín ji neposlouchá a spěšně šmátrá v hloubi. Kde to je? Nemá to jednoduché, ruce se mu třesou, hlava točí.

"Zaberte!" funí sestra. Konečně vytáhne zlobivého pacienta na nohy. Ten už se tolik nevzpouzí, je spíše apatický. Pomůže mu ulehnout zpět na lůžko, přikryje ho peřinou, znovu mu napíchne žílu a pustí do ní léčivou látku. Uhladí mu bílé rozcuchané vlasy a již mírněji mu domlouvá: "Příště na mě zazvoňte a já vám pomůžu."

Starý pán jen těžce oddechuje. Zamračeně hledí před sebe, obě ruce zatlé v pěst. Po jejím odchodu se však mírně usměje.

Když se o pár hodin později znovu otevřou dveře pokoje, stojí v nich někdo jiný.

"Dědečku!" volá radostně malý klučík s rodiči v patách a běží rovnou k posteli, po které se snaží vydrápat nahoru.

"Toníčku!" šeptá stařík skrze suché rty a neobratně chlapci pomáhá. Jeho dnešní kaskadérský kousek ho vysílil víc, než by si přiznal. "Bál jsem se, že to už nestihnete," vzdychá, "něco totiž pro Toníčka mám!"

"Jéé!" jmenovaný se ke starému muži nedočkavě nakloní. A spolu s ním i oba dospělí. Všichni jsou zvědaví.

Antonín před sebe natáhne chvějící se ruku, stále sevřenou v pěst. Pomalu ji otevře a v ní leží trochu pomačkaná a stářím zežloutlá karta. Taroková třináctka. 

"Celý život mi připomínala, co je na světě nejdůležitější," vysvětluje potichu děda.

"A co?" kulí Toníček na kartu oči, jako by byla posvátná.

"Přece přátelství..."





2 komentáře :