20. 6. 2016

Znovu těhotná?

Ke startu... 

Od mého návratu z nemocnice uběhlo pět měsíců, během kterých se všichni ptali: "Tak co, už se snažíte?" Jenže upřímně - po tom, co se stalo - vy byste se ani trochu nebáli? O sebe, o to nenarozené, o naději...

"Čemu byste dali přednost - svému zdraví nebo ještě neexistujícímu dítěti?" odpovídala jsem jim otázkou. Ale i když jsem nahlas říkala něco jiného, měla jsem jasno. Nechávali jsme tomu volný průběh a já doufala. Ano, bála jsem se, ale zároveň i doufala.


Pozor... 

Pak - najednou - v rámci příprav svatby mé sestry jsem si toho ani nevšimla: měla jsem zpoždění. Taky mě trochu bolelo břicho a prsa. A test to ukázal. Jsem znovu těhotná!

Víte, je hrozně těžké 'netěšit se'. S přítelem jsme se domluvili, že dokud nám to nepotvrdí lékař (byla jsem objednaná až za týden), dokud nebude tlouci srdíčko, které minule netlouklo, nikomu to neřekneme. Nebudeme podnikat žádné kroky, plánovat, prostě nic, čím bychom to mohli zakřiknout. Ale copak to jde? Nemyslet na to každou minutu během celého dne? Už jen skutečnost, že podle kalendáře vychází den porodu na narozeniny mé sestřičky, je přece úžasná!

A noci jsou ještě horší. To se mi v hlavě motají i ty myšlenky, kterým jsem se přes den úspěšně vyhýbala. Špatně spím a budím se s pocitem, že mám břicho v jednom ohni. Pořád kontroluji, jestli náhodou nekrvácím... Tak strašně si přeji, aby tentokrát dopadlo vše dobře!

Červen je stejně nejlepší měsíc. Nejen, že mám narozeniny, navíc rostou jahody, mé nejoblíbenější ovoce a taky jsou nové brambory. Ty přímo zbožňuji. Nemusí se škrábat a s máslem a petrželkou jsou prostě nejvíc. Zrovna je vařím Peťovi na oběd, k nim v troubě peču maso, když mi podbříškem projede ostrá bolest. Ach ne! Prosim ne! Snažím se uklidnit. Přece nebudu dělat z komára velblouda. Když však bolest nepolevuje, raději se podívám, jestli i nekrvácím. A když vidím, že ano, pak už to jde vše opět ráz naráz. Ani jsem ty brambory nestihla dodělat.

Teď...

Okamžitý příjem v nemocnici. Odběry krve, které těhotenství potvrzují. Ultrazvuk, na kterém zase nejde nic najít. Kapačky proti bolesti. Strach. Slzičky. Čekání a marné doufání, jestli nastane ještě nějaká změna. A nakonec verdikt samotného přednosty kliniky, který se na tu raritu, ležící tu už po druhé během půl roku s tím stejným, musel přijít podívat: "To je přece jasný případ. Už ji netrapte a vemte ji akutně na sál."

Ano, znovu jsem měla mimoděložní těhotenství. S ním mi odebrali i druhý vejcovod a já tak pozbyla i ty poslední zbytečky naděje, které jsem si tak usilovně a zarputile schraňovala. Normální cestou už neotěhotněním...
...

Dlouho jsem přemýšlela, jestli tento článek uveřejnit. Vždyť je to tak osobní. Pro spoustu lidí je tohle téma bohužel stále tabu, kostlivec ve skříni, něco, s čím se přeci není radno chlubit. Pro mě je to však druh terapie a taky vzkaz ženám s podobným osudem, kterých je kolem mně víc, než jsem si myslela: "Já se pořád nevzdávám!" 

V dnešním moderním světě neutuchajících možností není nic ztraceno. Vzpomínám si, že když jsem byla mladší, běhávala jsem závody na dlouhou trať. Chtělo to vůli a vytrvalost. A ty mi zůstaly do teď.

Já vám slibuji, že s mým milujícím mužem po boku ten závod jednou vyhraji!


I když  někdy  mám  pocity i trošku jiné...