28. 6. 2016

Co mi zbyde jinýho?!

Dobře, ale jak se cítíš doopravdy

Smutně...
... a prázdně...

Někdy tak moc od obojího, že mám chuť utéct někam hodně daleko, kde mě nikdo nezná, a kde bych mohla začít od začátku... byť by to na věci nic nezměnilo.

Osud mě okradl o tu úžasnou příležitost vlastního momentálního rozhodnutí - tak to zkusíme? ok, tak buď do mně... O překvapení, že to zrovna vyšlo - jé - na váhavou Váhu nebo mírumilovnou Rybičku nebo rodinného Raka... Prý si teď můžu naplánovat znamení předem, ale kdo o to sakra stál? 

...taky se cítím dost naštvaně! Vlastně přímo nasraně!

Na sebe, na okolí, na všechno...

Přijde mi ironický, že se musím dál trápit s "těmi" dny, když z nich už stejně nic přirozeného být nemůže! 

Už nikdy o našem miminku nebudu moci říct, že bylo krásná náhoda... Vždyť už by mě ani v tom harému nechtěli, tam je přeci žena považována za úctyhodnou podle toho, jak je plodná! Hm, i ty brambory jsou teď plodnější jak já.

Cítím se okradená a neúplná a taky bezmocná a nešťastná...

To, co rozhodně necítím, je pocit, že bych to měla zvládnout, a že by mělo být všechno zase dobrý. To fakt teda nevím, kdy!?

Ale...
Ale víš co? 

Nakonec si stejně vždycky řeknu, že zítra ráno, až se vzbudím, venku bude zase svítit slunko a já prostě vstanu a...

...a asi se opařím čajem nebo co


Žádné komentáře :

Okomentovat