Dobře, ale jak se cítíš doopravdy?
Smutně...
... a prázdně...
Někdy tak moc od obojího, že mám chuť utéct někam hodně daleko, kde mě nikdo nezná, a kde bych mohla začít od začátku... byť by to na věci nic nezměnilo.
Osud mě okradl o tu úžasnou příležitost vlastního momentálního rozhodnutí - tak to zkusíme? ok, tak buď do mně... O překvapení, že to zrovna vyšlo - jé - na váhavou Váhu nebo mírumilovnou Rybičku nebo rodinného Raka... Prý si teď můžu naplánovat znamení předem, ale kdo o to sakra stál?
...taky se cítím dost naštvaně! Vlastně přímo nasraně!
Na sebe, na okolí, na všechno...
Přijde mi ironický, že se musím dál trápit s "těmi" dny, když z nich už stejně nic přirozeného být nemůže!
Už nikdy o našem miminku nebudu moci říct, že bylo krásná náhoda... Vždyť už by mě ani v tom harému nechtěli, tam je přeci žena považována za úctyhodnou podle toho, jak je plodná! Hm, i ty brambory jsou teď plodnější jak já.
Cítím se okradená a neúplná a taky bezmocná a nešťastná...
To, co rozhodně necítím, je pocit, že bych to měla zvládnout, a že by mělo být všechno zase dobrý. To fakt teda nevím, kdy!?
Ale...
Ale víš co?
Nakonec si stejně vždycky řeknu, že zítra ráno, až se vzbudím, venku bude zase svítit slunko a já prostě vstanu a...
...a asi se opařím čajem nebo co
