Co dělat, když nemůžete spát

Chápu, že by člověk měl mít dostatek kvalitního spánku. Ale co když prostě nemůžete usnout?

Nejhorší je, když Petr v noci pracuje a já jsem doma sama. Nepomáhá ani páska přes oči - gumička se mi zařezává do hlavy. Ani špunty do uší - buď mě tlačí, nebo vypadávají. Ani počítání oveček - vždycky zapomenu, u jakého čísla jsem skončila, musím začít od začátku a to mě nebaví. Ani teplé mléko s medem - po kterém jsem po čase začala jaksi přibírat! Ani předražené povlečení, ve kterém se má spát jako v bavlnce (houby s octem!), jen při vzpomínce na cenu mi začne v těle bublat krev. Ani číst knížku - to pak kolikrát čtu, čtu a najednou je ráno a já pořád čtu. Prostě nic. Potíže se spánkem údajně pramení ze starostí, které máte během dne. Já teda o žádných nevím. Téměř. (Mám toho nejlepšího partnera na světě, útulný byt a v něm umňoukaného chlupatého kocourka – co víc si přát?) Ne, blázen taky nejsem. (Ehm no.) Jen mám někdy pocit, že prostě nestíhám. Sotva zavřu oči, místo krásných snů o nezávazných plážových hrátkách (se svým mužem pochopitelně!), se mi za víčky začínají míhat úryvky všeho, co jsem nestihla, co mám v plánu a co bych měla udělat. Zrovna jako teď! Je po půlnoci, já ležím na zádech, oči jako angorák, hledím do stropu, cítím se jako mátoha, ale spánek ne a ne přijít! Tak mě napadlo (mimo jiné), že napíšu článek o tom, jak usnout. Všechny rady na sobě vyzkouším a uvidím, jak zaberou.

Rada 1 - jednoduše si lehnout do postele, přikrýt se, zavřít oči a spát

Ležím, víčka tisknu k sobě a... zítra musím zavolat na úřad a zeptat se... ne, nemysli na to a pěkně spi. Ještě jsem chtěla objednat lístky na muzikál Fantom opery v Praze. Četla jsem, že bude už jen posledních pár desítek představení! Dobře, to udělám hned ráno. Spokojeně se zavrtím a spím. Jenže budík tiká nějak moc nahlas. Ok, vyndám baterky. Znovu zavřu oči… dort pro babičku a dědu bych měla upéct už v pátek, v sobotu ho jen nazdobím a… ne, spi! Silou k sobě tisknu víčka, až mě bolí. Oči otevřu, trochu s nimi zakoulím a... ejhle, Louis stojí u svého hrnečku s vodou a nemá, co pít. Dopustím mu vodu, znovu si lehnu, zavřu oči a… musím se zeptat Petra, jestli… ne. Otevřu oči. Zavřu oči… nezapomněla jsem odpovědět na mail? Ne! Otevřu, zavřu… pověsit prádlo… otevřu, zavřu… koupit… Aaaaa! Tak tohle nepůjde. (Fakt nejsem blázen!)

Rada 2 - otevřít okno a pustit do pokoje čerstvý vzduch

Venku je studený duben, v noci se teplota stále drží okolo nuly. Ale to mi nevadí. Prahnu po čerstvém vzduchu, ten mi určitě pomůže. Otevírám okno (ležím přímo pod ním) a pokračuji v usínání. Po chvíli  mě však začíná otřepávat zima. Zapnu topení. Slyším jakési bublání. Je opravdu hlasité! Aha, do radiátoru teče teplá voda. Tak to ne. U tohoto bych neusnula, ani kdybych visela přiškrcená na stromě! Topení vypnu a místo toho si obleču svetr. Pak ponožky. Nějak mi táhne na ramena. Beru si šálu. Uf. Jaksi se začínám vařit. Na střídačku mě polévá horko a pak zima. I Louis začíná mňoukat nějak intenzivněji. Snad nebudeme mít do rána rýmu!?

Rada 3 - dát si horkou koupel

Teplou vodu potřebuji jak sůl, jsem úplně promrzlá. Vodu si napustím téměř vařící. Naliju do ní hektolitry levandulového oleje na uklidnění, v koupelně zapálím pár svíček, úplná romantika! Brr, krapet se opařím, ale hrdě zajedu pod vodu až po hlavu. Louis leží na pračce a vypadá spokojeně. To je pohoda. Oči se mi po chvilce začnou zavírat samy a nebýt kapek potu, které mi do nich po pár minutách začnou stékat (s tou teplotou vody jsem to trochu přehnala), klidně bych je nechala zavřené a byla tu až do rána. Místo toho rychle vylézám a dokud mi klimbá hlava, chci toho využít a zachumlat se do peřinek. Pozdě. Nestihla jsem to.

Mimoto mě někdy mezi půl druhou a druhou začala brnět levá ruka. Proboha, mám infarkt! Prudce se posazuji na posteli, úzkostlivě se držím za hruď a snažím se to vydýchat. Přemýšlím, jestli stihnu zavolat Petrovi nebo mám rovnou volat sanitku? Naštěstí to po chvilce přechází. Jen jsem si přeležela ruku. To se stává, ne? Dobře, no, tak jsem, co se týče mého zdraví, trochu přecitlivělá...

Rada 4 - pustit si relaxační hudbu

Jakou si vyberu? Meditační nebo lesní melodie? Nejlepší jsou prý zvuky moře. Požadovanou nahrávku v minutě nacházím na YouTube, snižuji hlasitost na minimum a už mě ukolébává šumění vody. Vlnky se převalují jedna přes druhou, vsakují se do písku… ššš… mňau... ššš... ššš... ty zvuky ve mně nějak probouzí nutkání čůrat… ach jo, musím na záchod.

Rada 5 - fyzicky se unavit

Když jste na to dva, určitě to jde i příjemněji. Chudince samotné mi však ve tři ráno nezbývá nic jiného, než se převlíknout z pyžama do sportovního a začít dělat dřepy, sklapovačky, kliky – jo, jsem fakt dobrá. Přiznám se, normálně jsem líná jako veš, ale teď se překonávám. Louis jen čučí! A znovu: dřep dolů, nahoru, dolů, nahoru. Raz dva raz dva raz dva. Ne, už fakt nemůžu. Ležím rozpláclá na zemi obličejem k podlaze, ruce nohy rozpřažené. Kolem mého těla chybí jen policejní obrys bílou křídou. Je ze mě totiž mrtvola. Proč nemůžu spát?!?

Nakonec jsem se znovu vysprchovala, udělala si meduňkový čaj (bez medu), spolu s Louisem si rezignovaně zalezla pod peřinu a pustila se do psaní tohoto článku. Až ho dopíšu, budu se chvilku učit anglicky. To mě zaručeně uspí. Snad…

Life is like riding a bicycle. To keep your balance you must keep moving :)