11. 3. 2016

Kam se vydat v Anglii: Suffolk

Konečně jsme se po delší době opět podívali do Anglie. Už jsme tu navštívili hodně míst, tentokrát jsme ale mířili někam, kde jsme ještě nebyli. Pozvání směřovalo do okresu Suffolk, ležícího tři čtvrtě hodiny jihozápadně od Londýna, hodinku jízdy od letiště a jen půl od moře.


Hned na brněnském letišti nás čekalo překvapení - klavír v letištní hale. Starý s hnědým nátěrem a cedulkou: "This piano is for public." Seděla za ním sympatická slečna, vedle sebe měla položenou cestovní tašku a bravurně na něj hrála. Místo do obchodu s bezcelním zboží jsme si s plechovkou piva sedli mezi ostatní cestující kousek od klavíru a poslouchali. Jaký se nám ve tvářích musel zračit úžas, když se k ní najednou z ničeho nic připojil kolemjdoucí turista. Stoupl si vedle ní a začal hlasitě zpívat. Lidi kolem se udiveně zastavovali a celou halou se nesla skladba od Alicie Keys If I aint got you. Byli jsme svědky krásné improvizace dvou cizích lidí. Tleskalo celé letiště.

Pak ohlásili náš let, otevřeli gate, všichni, včetně hudebníků, jsme se nahrnuli do letadla a odletěli směr Anglie.

S mou zázračnou vlastností, kdy většinou hned při vzletu tvrdě usnu a probudím se, až když klesáme (pokud teda neroznáší jídlo, což v nízkonákladovém letu společnosti Ryanair nehrozí), mi dvou hodinový let na anglické letiště Stansted utekl jako nic. Tam na nás čekala Petrova rodina a už jsme si to s volantem na pravé straně práskali dálnicí směr vesnice Boxford. Doma nás za těžkým závěsem, nepropouštějící venkovní zimu, přivítal kocour domácí (migrant z ČR), útulný pokoj s krbem a narozeninový cake s malinami. Než jsme se však dostali do postelí, hodiny ukazovaly druhou ranní. No jo, tak to vypadá, když se přes půl roku nevidíte a chcete si říct všechno během prvních okamžiků shledání.

Ráno nás probudily sluneční paprsky a omračující výhled z okna. Za jedním viktoriánským oknem, složeným z několika skleněných tabulek zasazených v oprýskaném dřevěném rámu, se rozprostíraly louky a pole zalité v ranním mlžném oparu.

Za druhým se tyčilo majestátní stavení z červených cihel. Život na zámku a v podzámčí.

"Sice žijem v podzámčí, ale cítím se jak král", říká Petrův taťka, který je tu správcem. Na snídani nechyběly bílé nadýchané tousty, lehce slané máslo, krůtí šunka a lahodný brie, francouzský sýr.

Vliv Francie je v Anglii vcelku znatelný. Přeci jen tato romantická země leží přes slanou louži hned vedle a výběr francouzských vín, sýrů, kosmetiky, ale i módy je tu mnohem větší, než u nás.

A pak už jsme vyrazili na první výlet. Kam jinam, než samozřejmě k moři.
Můžu ho ve všech podobách. Nejen v létě, ale i za chladnějšího počasí. Když nad tím tak přemýšlím, druhá varianta mi je snad i milejší. Má totiž spoustu výhod. Procházíte se podél pobřeží, občas narazíte na osamoceného rybáře, mine vás pár pejskařů a běžců, vesměs však máte pocit, že je tohle místo stvořeno jen pro vás. Sbíráte mušle a oblé kamínky, přemýšlíte, jaké poklady skrývají plážové domečky, zhluboka vdechujete slaný vzduch, posloucháte křik racků a relaxujete. A přesně tohle nám nabídlo přímořské městečko Clacton.


Na oběd nás taťka pozval do své oblíbené restaurace Charnallies Restaurant na hlavní třídě.
Vnitřní vybavení i dekorace jsou situovány do 60.tých let, což udělalo dojem i na nás. Zdi zdobí zarámované fotografie a obrázky starých aut, velmi decentní a příjemnou zvukovou kulisou byl Frank Sinatra a na jídelním lístku měli vyjma tradičních anglických jídel jako je fish & chips i jídla americká, která zapadala do místní tématiky.

Příjemná obsluha nás usadila ke stolu u okna a my si k jídlu objednali šťavnatý hovězí cheesburger s jejich speciálními hranolky, domácím salátem coleslawem a lahodnou tatarkou za necelých 9£. Fantazie! V UK je údajně zvykem, nechávat obsluze v případě spokojenosti min. 10% z útraty. Tady si to právem zasloužili.

Poté naše kroky vedly přímo na místní pier (molo) zasahující hluboko do moře.
Podobné jsem navštívila už i v Brightonu a Eastbournu a musím uznat, že tohle bylo nejzajímavější. Hned po vstupu vás na něm přivítají kolotoče, herní automaty a jiné zábavní atrakce. Na anglické pevnině je totiž hazard zakázaný, tak to obchází tímto způsobem. Vprostřed je restaurace. Když kolem ní však projdete dál, ocitnete se na otevřeném prostranství, odkud můžete pozorovat jak širé moře, tak pobřeží s domky. Jsou tu lavičky, na něž si můžete sednout a užívat si šumění mořských vln narážejících do dřevěných pilířů mola pod vámi. Není kam spěchat. Život je krásný a ten anglický ještě lepší.



Tím však dnešní den ještě neskončil. Po návratu domů nás taťka seznámil s místními čtyřnohými hlídači (vlčákem, foxteriérem a labradorem - všichni tři velmi přátelští) a my se s nimi šli projít po rozlehlých pozemcích zámku.

Mít psa (příp. kočku), je v Anglii snad nepsaný zákon. Usměvavé pejskaře tu potkáváte na každém kroku. Všichni vás vesele zdraví a poctivě po svých miláčcích uklízí. Britové si totiž na čistém prostředí velmi zakládají.
Nejen proto je anglická příroda kouzelná. Taková svěží, zelená. Dalším z důvodů může být i to, že ve Velké Británii je prý až dvě třetiny v roce deštivo, příp. zataženo a mlhavo, v létě kolem 20'C, v zimě okolo nuly. Když však mraky prozáří sluneční paprsky (což se stane někdy i několikrát denně), vždy tím směrem otočíte hlavu a ucítíte teplo na duši.

"Tady je krásně, i když prší," stojí si za svým taťka a my mu dáváme za pravdu. Asi se není čemu divit, že mezi Brity je jedno z nejčastějších konverzačních témat právě počasí.

Večer se nesl už jen v duchu odpočinku s anglickým čajem (černý čaj s mlékem) v pohodlí křesla s knížkou v ruce.
Co víc si přát?