22. 1. 2016

O miminku, které neexistuje. Zatím...

Když jsem se v pátek v poledne procházela nákupním centrem, Vaňkovkou, střetla jsem se tam s jednou dívkou. Všimla jsem si jí ještě dřív, než do mě vrazila ramenem. Drobná, s dlouhými vlasy, s pevně omotanou šálou kolem krku a brady, jako by se v ní před něčím schovávala. Mou pozornost upoutala na první pohled. Rázně dávala nohu před nohu, zároveň se však tvářila ztraceně. Jako malé děvčátko, které neví, kde je a kam jít, byť bych jí věkově hádala ke třiceti. Dívala se před sebe, ale neviděla. Její oči byly plné slz. Určitě do mě nevrazila schválně. Vlastně si myslím, že si to ani neuvědomila. Vypadala velmi smutně. Ještě chvíli jsem se ustaraně dívala na její vzdalující se záda, až po ní zbyl jen pocit prázdnoty a beznaděje. 



Po druhé toho dne jsem si jí všimla krátce po obědě ve městě. Stála jsem na zastávce, když mě upoutala známá šála. Slečna se držela za ruku vysokého mužského v čepici, jako by na tom závisel její život. Společně přebíhali silnici a někam pospíchali. Vzhledem k tomu, jak se u ní onen muž držel starostlivě blízko, usuzuji, že to byl její partner. Není důležité, jestli přítel nebo manžel. Byl to někdo, kdo ji miluje. Důvěra a láska. To z nich vyzařovalo. Zároveň však také strach. Oběma se ve tvářích odráželo zoufalství. Když procházeli kolem mě, zaslechla jsem pár vět z jejich rozhovoru.
"Udělali jsme něco špatně?" strachoval se.
"Ne, lásko, doktorka říkala, že jsme to nemohli ovlivnit, to se někdy prostě stává..." uklidňovala ho, byť se jí přitom třásl hlas.
"Měli bychom jet rovnou do nemocnice, aby se ti ještě něco nestalo." Nakláněl se k ní, jako by ji mohl těmi svými rameny uchránit před celým světem.
"Bojím se..." vzlykla.
"Neboj, to bude dobrý..."
Pokud ještě říkali něco dalšího, byli už daleko a jejich slova odnesl skučící vítr. V rádiu hlásili, že je jeden z nejmrazivejších dnů za několik posledních zim. Na horách naměřili až mínus třicet stupňů.

Už mě ani nepřekvapilo, když jsem ji to odpoledne potkala po třetí. Nebyla sama, byl tam s ní. Stáli proti sobě a drželi se za ruce.
"Podle doktorky to vypadá, že mám krvácení do břicha. Asi z mimoděložního těhotenství."
"Cože?"
"Chtěli mě vzít hned na sál a podívat se, ale nejsem na lačno. Nechají si mě tu, zatím mi vzali krev a zítra se uvidí."
"A co miminko?"
"Žádné není. Další vyšetření potvrdilo, že tam, kde by už mělo být tlukoucí srdíčko, je jen prázdná děloha..."
Měla jsem pocit, jako bych oba už znala. Jeho smutné oči, i její pobledlou tvář. Stáli jsme všichni na chodbě porodnické kliniky ve fakultní nemocnici.
Vím, že nejsou jediní, komu se to stalo. "Spoustě ženám!" slyším v uších slova lékařky. "Jen se o tom nemluví..." Ale stejně mi je jich líto.

Ležím v posteli a před očima se mi promítá moment, kdy jsme s mým přítelem oba nedočkavě stáli nad počůraným proužkem a čekali, jestli se do růžova zbarví jedna nebo dvě čárky.
"Jsou tam dvě!" vykřikl na půl překvapeně, trochu zaskočeně, ale zároveň i radostně můj přítel. Hned si tu neuvěřitelnu skutečnost fotil. Já ten kouzelný proužek páchnoucí močí strkala pod nos našemu kocourovi, aby se taky podíval. A pak jsme se s přítelem objímali a byli šťastní. Snažili jsme se o miminko už docela dlouho. Nejprve jsme si řekli mezi sebou, že tomu necháme volný průběh. Pak jsme to říkali těm, co se ptali, i když už to zase tak volné nebylo. Mysleli jsme si, že to půjde snáz a rychleji, vždyť jsme oba zdraví. A nakonec už sme neříkali nikomu nic a mezi sebou si slíbili, že když se budeme milovat, budeme myslet na sebe a ne na to, že se snažíme počít dítě.
A pak se to konečně podařilo. Vypadá, že se miminko narodí ve znamení vah.
"Jako moje maminka," podotkla jsem.
"Jako můj nej kámoš," usmál se přítel. A zase jsme se oba radovali a smáli veselým situacím, které nás s naší budoucí váhou určitě potkají.
"Kdy to všem povíme?"
"Radši bych ještě počkala..."
"Proč by měl člověk tajit důvod, kvůli kterému je šťastný?"
"Máš pravdu, řekneme to všem o víkendu..."
"Co to máš?"
"To jsou jen malé ponožečky, jsou ve slevě."
"Modré?"
"Ty nechceš kluka?"
"Ani holka by mi nevadila."
"A jak by se měla jmenovat?"
"Nevím..."
"Co třeba Daisy nebo Eleanor?"
"V žádném případě!"
"Proč ne?"
"To první je jak na psa a to druhý mi nejde ani zopakovat, aniž bych se zakoktal..."
"Eleanor! Eleanor!" smějeme se oba a zase se těšíme.

A pak to přišlo.
"Myslíš, že je normální, když krvácím? Ne moc, jen trochu."
"Radši bys ráno měla zajít k doktorce."
Tak jsem šla. Na první vyšetření sama. Na druhé jsme šli už s přítelem spolu. Po třetím si mě nechali rovnou v nemocnici. Ano, ta holka z dnešního poledne i odpoledne jsem byla já.

Teď ležím v nemocniční posteli, jednu ruku položenou na bříšku, kde prý žádné miminko není, byť se celé mé tělo chová, jako by bylo a se slzami v očích koukám z okna na rozmazané zasněžené noční město pode mnou. Brzy bude půlnoc, ale nemůžu spát. Co mě zítra čeká?
Co nás čeká?
Z mobilních repráčků mi potichu hraje moje oblíbená písnička a já jejím slovům chci věřit a věřím (i když už je po Vánocích). Protože jen s vírou má člověk naději a sílu, jít dál.

"It’s Christmas time, there’s no need to be afraid..."
(Jsou Vánoce, není důvod se bát...)


Pokračování tady.