31. 1. 2016

Jak to dopadlo s miminkem a se mnou

Vzpomínám si, že jedna z mých nejoblíbenějších pohádek v dětství (a vydrželo mi to do dnes) byla černo bílá Popelka. Vždy jsem si ji u babičky pouštěla na videu pořád a pořád dokola. Spolu s hlavní hrdinkou jsem trpěla, když na ni byly macecha se sestrami hrubé. Vysypala jsem si na koberec hrách a fazole a spolu s Popelkou je přebírala. Zpívala s holoubky známou písničku: "Jedno zrnko popela, jedno zrnko máku..." Nejvíce jsem se však těšila na prince. Vždy, když došlo na polibek, zavřela jsem oči a představovala si, že to já jsem ta, kterou líbá. Já jsem Popelka, která o půlnoci sice ztrácí střevíček, za to nachází svou životní lásku a štěstí. Roky uběhly a já se skutečně ocitla v její roli. Stalo se to však v momentě, kdy bych to čekala nejméně.

Foto: Lucie Sasínková

Byla sobota večer a já stále ležela v nemocnici. Třebaže se v děloze miminko do té doby ještě neukázalo, nízké těhotenské hodnoty z pátečních odběrů krve zažehly ve všech novou jiskřičku naděje. Třeba se tam ještě objeví... Další odběry i ultrazvuk měly proběhnout v neděli. Pobolívání v podbříšku téměř ustalo a já se cítila vcelku dobře. Až později jsem se dozvěděla, že přesně takhle se mimoděložní těhotenství chová. Zrádně vás ukolébá ke klidu a pak zakročí.

Když mi po večeři začala mírně stoupat teplota, pořád jsem tomu nepřikládala velký význam. Později mě však začalo znovu bolet bříško, k tomu krvácení, tak jsem se raději na naléhání Petra i maminky vydala za sestřičkou. Hodiny ukazovaly blížící se půlnoc a obě mé nemocniční spolubydlící už spaly. Ploužila jsem se podél zdi ztichlou chodbou až k sesterně a doufala, že ty mžitky před očima nic neznamenají. Znamenaly. Stihla jsem akorát říct, že se necítím moc dobře a pak jsem prostě omdlela.

Ležela jsem v chodbě na zemi a nade mnou se skláněly tři sestry. Jedna mě držela za ruku a mluvila na mě, druhá mi měřila tlak (rozuměla jsem dobře: 60 na 40?!) a třetí se po telefonu pokoušela sehnat doktorku (prý je to akutní?!?!). V tu chvíli jsem se začala bát. Už ne o miminko, ale o sebe.

Než jsem se nadála, měla jsem za sebou vyšetření ultrazvukem, nohy omotané gázou proti embolii a najednou jsem ležela vprostřed operačního sálu. Nahá, jen přikrytá prostěradlem. Celá jsem se chvěla, ale řekla bych, že spíš strachem, jak zimou. Nade mnou se skláněla anestezioložka a ptala se mě na spoustu otázek, které mě ještě více znervózněly. Na co jste alergická? Neviklá se vám zub? Kdy jste naposledy jedla či pila? (Ano, i tak banální otázky vás najednou rozhodí, když víte, že na nich může záviset váš život.) Trochu mě rozptýlil mladičký sanitář, který mě na operaci pomáhal připravit. Koktal a ruce se mu třásly tak, že mu vše padalo. Očividně se bál ještě víc jak já, chudáček! A pak už jsem cítila, jak mi do žíly proudí chladivá látka a začala mi těžknout mysl i víčka.

"Tak holka, teď se vzchop a buď silná," nabádala jsem se, "ať se pak vzbudíš. Zvládl to dědeček, zvládneš to taky. Musíš! Už kvůli Petrovi. Patříte k sobě! A spolu zvládnete všechno..." Naposledy jsem se podívala nad sebe do bílé stropní zářivky, s poslední myšlenkou na Petra jsem zavřela oči a ...

... probudila se o tři hodiny později znovu na pokoji. Ještě stále omámená z anestezie, s rostoucí bolestí v podbříšku, se sedmi stehy na břiše, ale žila jsem.

Právě odbila půlnoc, když jsem zkolabovala. Mimoděložní těhotenství prasklo a já začala mít silné krvácení do břicha. Naštěstí jsem ale byla ve správnou dobu na správném místě. Sice jsem přišla o vejcovod a o naději, ze které se mohlo narodit vytoužené miminko, za to jsem našla něco jiného. Uvědomění si, jak moc pro sebe s Petrem znamenáme. Já pro něho a on pro mě. Jsme spolu už tak dlouho a milujeme se čím dál víc.

Věřím na minulé (i budoucí) životy. Jsem přesvědčena, že každá duše má na tomto světě svůj význam. Překonat nějakou překážku, dojít k určitému pochopení, někomu s něčím pomoci. Taky věřím, že každá tato duše má svou spřízněnou duši, tzv. parťáka, druhou půlku sebe, s níž si navzájem na této cestě dodávají sílu. Může mít různé podoby, můžete ji potkat na začátku své cesty, na konci, ale taky se s ní můžete minout a narazit na ni zase až v jiném životě.




Já mám to obrovské štěstí, že jsem se se svou spřízněnou duší už našla. Právě spokojeně oddechuje v naší posteli vedle mě a já vím, že i když teď něco nevyšlo tak, jak jsme si přáli, jsme tu jeden pro druhého. Dva jsme to všechno začali a dva jdeme dál. Bude tisíce dalších příležitostí, a i když ty nevyjdou, je tu tisíce dalších úžasných věcí, momentů, míst a lidí, pro které stojí za to žít.

"Jedno zrnko popela, jedna stará mince,
proč ty by sis nesměla, zamilovat prince?
Lalalalalalala..."

Youtube.com/Popelka - Jedno zrnko popela

Článek o tom, co tomu předcházelo, najdete tady.
A článek o tom, jaké bylo pokračování, je tady.

5 komentářů :

  1. Moc krásně napsané, tvoje knihy by byla radost číst :) I když příběh smutný, ale moc krásně formulované.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc krásně napsané, tvoje knihy by byla radost číst :) I když příběh smutný, ale moc krásně formulované.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, taková pěkná slova mě moc těší...

      Vymazat
  3. Velice pekne napsane. Jsem dva dny po operaci - MT a odebrali mi tez vejcovod. Nastalau Vas nejaka zmena, zadarilo se? :-) Dekuji za odpoved. Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hanko, děkuji za pochvalu i upřímnost. Zrovna nedávno měl můj příběh pokračování, i když ne moc veselý. Ale to nevadí... Nebojte, věřím, že se jednou zadaří... přeji hodně síly a nezapomeňte: nejste v tom sama :)

      http://www.ivanetta.cz/2016/06/znovu-tehotna.html?showComment=1467548289979#c2523213312836629762

      Vymazat