17. 10. 2015

Opilci a beznozí muži jsou jen na obtíž

Ráda bych se vám svěřila s jednou mou včerejší zajímavou zkušeností a velmi by mě na to zajímal váš názor.

Krátce po druhé odpoledne mi skončilo školení účetních o DPH a já svižným krokem, neboť lehce mrholilo, spěchala na šalinu. Právě jsem probíhala ulicí Štefánikova, když se mi do zorného úhlu dostal vozíčkář stojící v prostřed chodníku. Přirozený stud mě nutil stočit pohled co nejdřív stranou, aby to nevypadalo, že si ho nějak prohlížím. I během těch několika sekund se mi však v hlavě spustil zvonek. Něco mi na něm nehrálo. Zpomalila jsem a znovu na něj pohlédla. 


Byl to starší pán sedící na starém kolečkovém křesle a chyběly mu nohy. Místo levé končetiny měl jen jakýsi pahýl končící u kolena a pravou nahrazovala jen prázdná tepláková nohavice. Na sobě měl pouze svetr světlé barvy, jež byl navíc špinavý od krve. To jest první věc, která mě znervóznila. Druhá byla mužova netečnost. Hlava mu bezvládně spočívala na hrudi, oči přivřené. S vozíkem parkoval v prostřed chodníku a nehýbal se. Ruce červené zimou a všudy přítomný vlezlý déšť mu asi taky nepomohl. 

Okolo jdoucí lidé se vozíčkáři vyhýbali obloukem a v první chvíli jsem ho přešla i já. Pak mi to však nedalo a udělala jsem dva kroky zpět.

"Promiňte, jste v pořádku?" naklonila jsem se k němu. Žádná reakce. 

"Pane, jste v pořádku?" zvýšila jsem hlas, opět bez odpovědi. Jeho hlava se mi oproti červeným rukám zdála bledší, jakoby zsinalá. 

V tu chvíli kolem rázovala jakási paní s kočárkem a aniž by jen zpomalila, houkla mým směrem: "Ten je vožralej." 

Pár vteřin jsem nevěřícně sledovala její vzdalující se záda a pak jsem se znovu otočila k beznohému muži. Pravda, teď jsem i já ucítila závan alkoholového odéru, i opilci by však měli nějak reagovat, nesmyslně blekotat či tak něco. Vozíčkář ale nereagoval nijak. Ještě že aspoň dýchal, ulevilo se mi, byť se mi jeho dech zdál krátký a rychlý. Že by usnul u prostřed chodníku? 

"Haló, pane," začala jsem mu hrubě cloumat ramenem. Konečně lehce pohnul hlavou, mým směrem se však nepodíval. Za přivřenými víčky mu těkalo bělmo. Bezradně jsem se rozhlédla okolo. Třeba ho sem někdo dovezl a jen si na moment odskočil? Nikoho, kdo by se hrnul naším směrem, příp. se tvářil starostlivě, jsem ale neobjevila. Třeba tu někde bydlí? Ale kde? Přece ho tu nemůžu nechat v tomhle stavu. Ano, možná je opilý, ale to přece neznamená, že je vše v pořádku. Co když měl nějakou mozkovou či srdeční příhodu? Co když má otravu alkoholem a upadl do nějakého kómatu?

Tak jsem vytočila 155.

"Dobrý den, jsem na Štefánikové 62 a je tu nějaký muž na vozíčku a nijak nereaguje."

"Jak to myslíte, že nereaguje?"

"Nehýbe se."

"Ulice Štefánikova 62? Zkuste na něj promluvit."

"Zkouším to, ale nevnímá. Sice se trochu pohnul, takže žije. Oči má pootevřené, ale nezaostřují. A na svetru ve předu má krev."

"Krev říkáte? Dobře, počkejte na místě, kdyby něco, zavolejte znovu. Sanitka už jede."

Během 10 min jsem zaslechla přibližující se houkačky. Než dorazily, najednou se vedle mně objevil cizí pán v modré košili. 

"Vy jste volala sanitku? To jste neměla. To nebudou mít radost. Víte, on prostě přebral a není to poprvé," ukázal na nedalekou hospodu.

"To jsem nevěděla," zamračila jsem se, "i tak mi ale nepřijde normální, nechat ho tady v tom stavu, navíc v dešti." 

Když jsem se však podívala do tváří právě přicházejících sanitářů, hned jsem poznala, že má modrokošilák pravdu. Ten se k nim taky hned hrnul jako ke starým známým.

"Toho už znáte, že? Zbytečnej výjezd, co? Nezlobte se na slečnu, to ona nemohla vědět."

Ani jsem se nestihla obhájit, když jeden ze sanitářů odpověděl: "No, už jsem ho jednou vezl. Měl tři promile. Má u sebe nějaké doklady? Tuším, že je nahlášený na Husové."

"Tak to je zajímavý, že se doplazil až sem. Mohli byste se aspoň podívat, jestli je v pořádku? Nijak nereaguje.." našla jsem konečně slova.

Na to se teda k opilému muži sanitář sklonil blíž a podobnými slovy jako před chvílí já, se ho snažil probrat. Nepomohlo však ani následné hrubé poplácání po tvářích, ani chycení za vlasy a zvrácení hlavy vzad. Bez reakce, jen chvějící se bělmo místo očí.

"Ten se tentokrát ožral řádně," poznamenal ještě modrokošilák, když se už od nás vzdaloval. Já se znovu otočila na sanitáře: "Snad ho tady tak nenecháte?"

"Samozřejmě, že ho tady nemůžeme jenom tak nechat," dostalo se mi strohé odpovědi.

"Jenže kam s ním? Asi na záchytku, ne?" zeptal se druhý sanitář.

"Děkujeme," ujal se slova zase ten první a díval se přitom na mě, "fakt děkujeme. Minule mi pomočil celou sanitku. Takže opravdu děkujeme."

?! 

Divím se, že mi nepoděkoval třeba i v angličtině, příp. i v jiných cizích jazycích.

"Prosím," odpověděla jsem nakonec tiše, protože mě v ten moment nic lepšího nenapadlo a pomalu jsem se k odchodu otočila i já. 

Tak takhle to je, letělo mi přitom hlavou. To aby se člověk bál, volat o pomoc. Vždyť já těm sanitářům vlastně přidělala jen starosti navíc. Takový ubožák bez noh se zakrváceným svetrem si jejich péči nezaslouží. A opilci už vůbec ne! Ti ať klidně chcípnou. Navíc si za to můžou sami. Nikomu z nás by se to přece nikdy stát nemohlo... 

Nebo ano? ;)

P.S. Rada na závěr - jestli někdy skončíte na vozíku bez noh, hlavně nechlastejte! 

Žádné komentáře :

Okomentovat