31. 10. 2015

Kocour Louis a Halloween

Mňauky, asi už mě znáte, jmenuji se Louis a jsem čistokrevný Peršan.


Žiju v jednom bytě s prímovním výhledem na malé barevné myši pod námi (prý nějaká auta). A součástí tohoto bydlení jsou i dva člověci. Říkají si panička Ivča a páníček Peťa. Jo, mám je rád. Často mi dělají společnost, čistí mi záchůdek, doplňují misku s jídlem, drbou mě na zádech a tak. Jasně, někdy s nimi zažívám i krušné chvíle. Ale společné soužití něco stojí a já samotu nerad, tak to musím tolerovat. 

Třeba když se v noci spokojeně válím na kraji postele a zničehonic mne panička Ivča skopne na zem. To je šok, to vám povím. Ne, že by to udělala schválně, ona o tom snad ani neví. Oči má zavřený a z pusy jí vychází divný zvuky. Jenže mě to i přesto naštve a tak začnu nadávat. Mňauu! Mňaaaauuuu!! Řvu na celý byt, až se vzbudí i oba člověci. Přece tu nebudu čučet do tmy sám! Já se v klidu dospím ve dne. To, že oni, místo spaní, chodí přes den kamsi pryč, je jejich problém, ne? 

Nebo když se pak vrací domů. Většinou slyším dupot na chodbě, tak si jdu honem stoupnout ke dveřím a číhám, až otevřou. V zámku šramotí klíč, já sklopím uši vzad a sotva se udělá škvírka, rychle se jí protáhnu a peláším po schodech dolů. To je prča, to byste se smáli! Člověci mají většinou plné ruce čehosi a chvíli jim trvá, než se vzpamatují. Někdy se jim musím připomenout hlasitým zamňoukáním. Ale pak to začne. Běží za mnou a já zdrhám. Oni cosi povykují, já do toho mňoukám seč můžu a všichni letíme po schodech dolů. Jednou jsem se takhle dostal až do třetího patra, říkala panička Ivča. Můj byt je prý až v šestým. Škoda, že mě chytla, vždycky zkazí každou srandu. Příště se musím snažit víc!

To, co mi ale provedli dneska, to bylo už na hraně mých kočičích nervů. Mělo mi to být jasné hned od rána, kdy na mě byli nějak podezřele milí a extrémně dlouho mi česali kožich. Byl jsem z toho tak omámenej, že jsem se nechal bez mňaučení posadit na pohovku a pak se to stalo. Narvali mi na hlavu jakousi černou hučku a hrozně se u toho smáli. Prý vypadám, jak ten Jarda z televize. No, dovolte? Jakej Jarda? Když jsem si to packou sundal, panička Ivča mi to nasadila znovu a tak se to opakovalo pořád dokola. Ach jo. Někdy umí být opravdu otravná. Foť - křičela na páníčka Peťu a já jen seděl a přemýšlel, jestli mám toto zapotřebí? Naštěstí jsem pak dostal pamlsek a panička Ivča mně broukala do ucha, že jsem ten nejhezčí černokněžník, jakého viděla. Tak co teda sem - Jarda nebo černokněžník?

Můžu si to už sundat?

Vždyť vám to říkám, musím s nimi mít spoustu kočičí trpělivosti...

Užijte si Halloween! Mňau!

Kašlu na to, odcházím...

2 komentáře :