6. 6. 2015

Cestovní horečka

Jako blíženec mám cestování v krvi. Jsem schopna vyrazit z hodiny na hodinu kamkoliv a aklimatizovat se kdekoliv, za jakýchkoliv podmínek. Část světa jsme s přítelem už procestovali. Koupali jsme se na Maledivách se žraloky, pili dajkiry v Havaně na Kubě, prozkoumávali jsme vrak ztroskotané lodi na Kapverdách, proháněli jsme se pouští na čtyřkolkách v Egyptě, hledali jsme Lochness ve Skotsku, pracovali jsme na Kypru v hotelu a v Anglii v hospodě a navštívili spoustu dalších zajímavých míst. O to víc mne překvapuje, že čím jsem starší (uf, no jo, osmnáct už mi bylo, i když teprve nedávno!), tím více na sobě pociťuji příznaky cestovní horečky. A projevují se trochu jinak, než zvýšenou teplotou.


Po každé si kladu na srdce, abych začala balit včas. Kéž bych si to dokázala zorganizovat lépe! Nakonec to totiž vždy dopadne tak, že poslední noc před odletem/odjezdem se pustím do toho největšího úklidu bytu, jakého jsem schopná. A tím nemyslím jen nádobí, podlahy či utírání prachu, ale i převlékání povlečení (abychom se vraceli do čistého), přesazování kytiček (aby nám během dovolené nezhynuly), uklízení šatní skříně stylem vše ven a po jednom zase do vnitř - sobě i přítelovi pochopitelně (abych si připomněla, co tam máme a co si vzít ssebou) a když jsem v tom, uklidím i komoru a pod postelí, přeskládám si šuplíky (u toho se krapet zaseknu-to byste se divili, co všechno tam najdu) a najednou je 5 hodin ráno a já zjišťuji, že nemám zbalené ještě ani ponožky. A to bychom měli za hodinu, dvě opustit byt, jinak nestihneme letadlo/autobus. Nejednou se mi už stalo, že jsem na balení měla po probdělé noci jen pouhých 20 min. Byť jsem si to plánovala jinak, nakonec hážu do kufru páté přes devaté. A spolu s přítelem, který toho během mého "před cestovního běsnění", kdy se všude svítilo a já kolem lítala jako smyslů zbavená, taky moc nenaspal, odcházíme z bytu s očima červenýma jako angoráci a ujišťujeme se (resp. on mně dává kázání a já ho ujištťuji), že se tohle příště už opakovat rozhodně nebude.

Pravda, tahle noc byla jiná. Tentokrát cestuji bez přítele, jen s mou kamarádkou - taková dámská jízda. (Uúú :)) Přítel byl navíc přes noc pracovně mimo a já tak měla na "balení" větší klid. Večer mi kamarádka ještě volala a protože mě zná, kladla mi na srdce: "Hlavně jdi spát." "Ano, ano," odpovídám poslušně a jsem přesvědčena, že tentokrát to vyjde. No, nevyšlo. Vyjma skříně, komory, šuplíků jsem udělala pořádek i ve skříňkách v koupelně, prošlou kosmetiku jsem vyhodila, vše jsem seřadila dle důležitosti (to, abych následně věděla, co si vzít ssebou), stihla jsem vyprat prádlo, pověsit, usušit ho i poskládat a uklidit, udělala jsem důkladný průzkum lednice a spíže a přítelovi napsala seznam, co vsechno tam najde (to, aby neumřel hlady) a dokonce se mi podařilo si na chvíli od šesti do sedmi ráno lehnout.

Ale co, už to asi lepší nebude. Důležité je, že jsem všechno stihla a navíc mám uklizeno. Byť jsem teď sice lehce unavená, sedíme s kamarádkou v letadle, koukáme z okénka na blankytně modré nebe a moc se těšíme, až za cca dvě hodiny přistaneme v Istanbulu.

No a do té doby si asi na chvilku zdřímnu ;)

Vienna Airaport - já (v růžovém) + Věruška