Vraceli jsme se z Humpolce, naštěstí byli už kousek od Brna, vášnivě jsme se o čemsi dohadovali, když Petr najednou podezřele zmlkl a začal se soustředit na řízení. Neboť to nikdá nevěstí nic dobrého, po chvíli jsem ztichla i já (ano, do té doby jsem si vystačila se samomluvou) a nakonec mi to nedalo: "Děje se něco?" To už však Petr zapnul výstražná světla a brzdil u kraje.
"Nějak
se mi to nezdá, volant mě táhne vlevo a taky to jaksi přibržďuje. Jako by se
sekla brzda," vysvětloval a zároveň si v jednom pohybu rozepnul pás,
otevřel dveře a jal se vyskočit ven. Pár sekund na to se od levé přední
pneumatiky ozvalo:
"To
hoří! Ty vole, hoří nám kolo!"
Než
jsem stihla jakkoliv reagovat, Petr už se hrabal zpět za volant, znovu auto
rozjel a u toho stále opakoval: "Hoříme!" V tu chvíli jsem ucítila
nepříjemný pach spálené gumy a došlo mi to.
"A
kam chceš jet, když hoříme?" podařilo se mi ze sebe vypravit
ještě docela normálním hlasem. Když však Petr nereagoval a zběsile dupal na
pedály, následkem čehož bylo trhané popojíždění vpřed, přiznám se - trochu jsem
se nechala ovládnout panikou a z plných plic zařvala: "ZASTAAAV!!"
Asi to znělo dostatečně naléhavě, protože Petr zastavil na místě a už se hnal
zase ven. Já si třesoucími prsty odepnula pás a uvažovala, jestli stihneme
utéct dřív, než to vyletí do vzduchu. Jenže přece tu nemůžeme nechat jen tak
shořet naše auto, naše živobytí! Opravdu se to děje?!
"Co
mám dělat? Mám zavolat hasiče?" brala jsem do ruky telefon. Než jsem však
stihla vymačkat příslušné číslo, uslyšela jsem Petra: "Podej mi vodu!
Rychle!"
Voda,
to je nápad! Upnula jsem se k té myšlence jako tonoucí stébla, rychle se
natáhla přes celou kabinu a podala Petrovi moji půl litrovou Dobrou vodu. Já
sama vzala do ruky Petrovu ochucenou zpola už vypitou Mattoni a vyskočila ven.
Když jsem si stoupla vedle Petra a uviděla, jak z našeho obrovského kola
plápolají plameny, z kola, za nímž byla nebezpečně blízko nádrž s naftou,
docela mě ten pohled zaskočil. Ta troška vody, co jsme na to oba vyprskli z pet
flašek, ten plamen ani nezmírnila.
Vyděšeně
jsem se rozhlédla kolem a zrak mi padl na rodinný domek kousek od silnice, před
kterým jsme zastavili.
"Jdu
poprosit o další vodu!" houkla jsem na Petra přes rameno a už jsem zvonila na
příslušný zvonek. Netrpělivě jsem přešlapovala z nohy na nohu. Minuta pryč,
nikdo neotevřel. Oni nejsou doma! Srdce mi bušilo až v krku. V ten moment jsem
zahlédla, jak se pohnula záclona za oknem, nadále však nikdo neotevíral. No, to
snad ne! Při pohledu za sebe, na Petra pobíhajícího kolem kola, ze kterého se
hnal tmavý dým a z jehož vnitřku se draly zářivě žluté plameny, mnou začal
místo strachu lomcovat vztek. Co to je sakra za lidi? Znovu jsem se opřela do
zvonku a tentokrát ho nepustila až do chvíle, kdy mi otevřel jakýsi muž. Nedala
jsem mu možnost se ani na nic zeptat a rovnou jsem na něj vychrlila:
"Brýden, hoří nám kolo, můžete nám dát kýbl s vodou?" Při pohledu na
Petra a kolo naštěstí i onen muž pochopil, že je to vážné a následně se dokonce
i rozutíkal.
Během
té doby u Petra zastavilo jiné auto, osobák, jehož řidič byl očividně místní,
protože po zhlédnutí situace, jež mluvila sama za sebe (netřeba dalšího
vysvětlování), ukázal na přilehlou kamennou zeď, u níž jsme zastavili, a křikl:
"Za tou hřbitovní zdí je studna s pumpou, jsou tam i konve, pojďte!"
A už se hnal k hřbitovní bráně a my s Petrem za ním.
Čtyři
dospělý lidi, několik kýblů a ještě více konví plných vody, rychlé jednání a
spolupráce - to vše bylo třeba k tomu, abychom hořící kolo nakonec uhasili.
Možná to ani netrvalo tak dlouho, jak se nám zdálo. Škody na samotné pneumatice
byly totiž minimální. Podle Petra se zadřela brzda. Možná k ohni napomohla i
nějaká vytékající kapalina. Začala hořet brzdová deska, od ní se rozžhavil
kotouč a samotná pneumatika měla na mále. Kdyby praskla i ona, auto by padlo na
ráfek a žár by mohl být tak velký, že by se nám od jeho vznícení nádrž nafty už
asi nepodařilo zachránit. Stát se nám tohle někde v lese, mimo civilizaci,
nevím, jak bychom dopadli.
"Musel
bych použít hasičák," řekl Petr později.
"My
máme hasičák? Proč jsme ho nepoužili hned?"
"Samozřejmě,
že máme, i když jen ten malý. Bojím se, že by na takový žár stejně nestačil.
Ještě, že jsme sehnali tu vodu."
"Hasiči
by asi taky nestihli přijet, že?" uvažovala jsem a bylo mi jasné, že jsme
měli opravdu štěstí v neštěstí, jak se říká. Asi po hodině, kdy jsme nechali
vše zchladnout, jsme auto znovu nastartovali a velmi pomalu a opatrně jsme s
ním dojeli do nejbližšího autoservisu.
Takže:
konec dobrý, všechno dobré. Pár dnů na to už jsme zase brázdili ukázkové
dálnice naší České republiky. A jak se Petr nechal slyšet: "To se prostě
stává..." Snad jste si nemysleli, že by mě taková maličkost vyděsila (po
pravdě trochu ano) či dokonce odradila? (Určitě ne!) Vždyť jsem přeci holka
kamioňáka :)
Legální fotka z fotobanky:http://www.pixmac.cz/fotka/element+ohn%C4%9B/000053278819?download=8b18eb91d20f6ed20cfc537ca4ad02af
