21. 5. 2015

Jak jsme málem uhořeli

Nejednou jsme s přítelem mluvili o tom, co bychom dělali, kdyby nám začalo hořet auto. Jakože není čas na hrdinství, lepší je nechat auto autem a prostě utéct co nejdál. Nejednou jsem v průběhu jinak klidné jízdy z ničeho nic hystericky zakřičela: "Cítím kouř, bouchneme!" Pochopitelně to byl planý poplach, autu před námi jen trochu víc čoudilo z výfuku. Pravdou však je, že se o tom můžete bavit tisíc krát, ale když se to pak jednou skutečně stane, stejně vás to zaskočí a nejste na to připraveni.


Vraceli jsme se z Humpolce, naštěstí byli už kousek od Brna, vášnivě jsme se o čemsi dohadovali, když Petr najednou podezřele zmlkl a začal se soustředit na řízení. Neboť to nikdá nevěstí nic dobrého, po chvíli jsem ztichla i já (ano, do té doby jsem si vystačila se samomluvou) a nakonec mi to nedalo: "Děje se něco?" To už však Petr zapnul výstražná světla a brzdil u kraje.

"Nějak se mi to nezdá, volant mě táhne vlevo a taky to jaksi přibržďuje. Jako by se sekla brzda," vysvětloval a zároveň si v jednom pohybu rozepnul pás, otevřel dveře a jal se vyskočit ven. Pár sekund na to se od levé přední pneumatiky ozvalo:

"To hoří! Ty vole, hoří nám kolo!"

Než jsem stihla jakkoliv reagovat, Petr už se hrabal zpět za volant, znovu auto rozjel a u toho stále opakoval: "Hoříme!" V tu chvíli jsem ucítila nepříjemný pach spálené gumy a došlo mi to.

"A kam chceš jet, když hoříme?" podařilo se mi ze sebe vypravit ještě docela normálním hlasem. Když však Petr nereagoval a zběsile dupal na pedály, následkem čehož bylo trhané popojíždění vpřed, přiznám se - trochu jsem se nechala ovládnout panikou a z plných plic zařvala: "ZASTAAAV!!" Asi to znělo dostatečně naléhavě, protože Petr zastavil na místě a už se hnal zase ven. Já si třesoucími prsty odepnula pás a uvažovala, jestli stihneme utéct dřív, než to vyletí do vzduchu. Jenže přece tu nemůžeme nechat jen tak shořet naše auto, naše živobytí! Opravdu se to děje?!

"Co mám dělat? Mám zavolat hasiče?" brala jsem do ruky telefon. Než jsem však stihla vymačkat příslušné číslo, uslyšela jsem Petra: "Podej mi vodu! Rychle!"

Voda, to je nápad! Upnula jsem se k té myšlence jako tonoucí stébla, rychle se natáhla přes celou kabinu a podala Petrovi moji půl litrovou Dobrou vodu. Já sama vzala do ruky Petrovu ochucenou zpola už vypitou Mattoni a vyskočila ven. Když jsem si stoupla vedle Petra a uviděla, jak z našeho obrovského kola plápolají plameny, z kola, za nímž byla nebezpečně blízko nádrž s naftou, docela mě ten pohled zaskočil. Ta troška vody, co jsme na to oba vyprskli z pet flašek, ten plamen ani nezmírnila.

Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem a zrak mi padl na rodinný domek kousek od silnice, před kterým jsme zastavili.

"Jdu poprosit o další vodu!" houkla jsem na Petra přes rameno a už jsem zvonila na příslušný zvonek. Netrpělivě jsem přešlapovala z nohy na nohu. Minuta pryč, nikdo neotevřel. Oni nejsou doma! Srdce mi bušilo až v krku. V ten moment jsem zahlédla, jak se pohnula záclona za oknem, nadále však nikdo neotevíral. No, to snad ne! Při pohledu za sebe, na Petra pobíhajícího kolem kola, ze kterého se hnal tmavý dým a z jehož vnitřku se draly zářivě žluté plameny, mnou začal místo strachu lomcovat vztek. Co to je sakra za lidi? Znovu jsem se opřela do zvonku a tentokrát ho nepustila až do chvíle, kdy mi otevřel jakýsi muž. Nedala jsem mu možnost se ani na nic zeptat a rovnou jsem na něj vychrlila: "Brýden, hoří nám kolo, můžete nám dát kýbl s vodou?" Při pohledu na Petra a kolo naštěstí i onen muž pochopil, že je to vážné a následně se dokonce i rozutíkal.

Během té doby u Petra zastavilo jiné auto, osobák, jehož řidič byl očividně místní, protože po zhlédnutí situace, jež mluvila sama za sebe (netřeba dalšího vysvětlování), ukázal na přilehlou kamennou zeď, u níž jsme zastavili, a křikl: "Za tou hřbitovní zdí je studna s pumpou, jsou tam i konve, pojďte!" A už se hnal k hřbitovní bráně a my s Petrem za ním.

Čtyři dospělý lidi, několik kýblů a ještě více konví plných vody, rychlé jednání a spolupráce - to vše bylo třeba k tomu, abychom hořící kolo nakonec uhasili. Možná to ani netrvalo tak dlouho, jak se nám zdálo. Škody na samotné pneumatice byly totiž minimální. Podle Petra se zadřela brzda. Možná k ohni napomohla i nějaká vytékající kapalina. Začala hořet brzdová deska, od ní se rozžhavil kotouč a samotná pneumatika měla na mále. Kdyby praskla i ona, auto by padlo na ráfek a žár by mohl být tak velký, že by se nám od jeho vznícení nádrž nafty už asi nepodařilo zachránit. Stát se nám tohle někde v lese, mimo civilizaci, nevím, jak bychom dopadli.

"Musel bych použít hasičák," řekl Petr později.

"My máme hasičák? Proč jsme ho nepoužili hned?"

"Samozřejmě, že máme, i když jen ten malý. Bojím se, že by na takový žár stejně nestačil. Ještě, že jsme sehnali tu vodu."

"Hasiči by asi taky nestihli přijet, že?" uvažovala jsem a bylo mi jasné, že jsme měli opravdu štěstí v neštěstí, jak se říká. Asi po hodině, kdy jsme nechali vše zchladnout, jsme auto znovu nastartovali a velmi pomalu a opatrně jsme s ním dojeli do nejbližšího autoservisu.

Takže: konec dobrý, všechno dobré. Pár dnů na to už jsme zase brázdili ukázkové dálnice naší České republiky. A jak se Petr nechal slyšet: "To se prostě stává..." Snad jste si nemysleli, že by mě taková maličkost vyděsila (po pravdě trochu ano) či dokonce odradila? (Určitě ne!) Vždyť jsem přeci holka kamioňáka :)
Legální fotka z fotobanky:http://www.pixmac.cz/fotka/element+ohn%C4%9B/000053278819?download=8b18eb91d20f6ed20cfc537ca4ad02af

Žádné komentáře :

Okomentovat