Nedávno
mě stavěla má první policejní hlídka, heč. No, vlastně - jak se to řekne
"stavěla". Bylo to ve tři hodiny ráno (jj, kamioňáci nespí) a v
podstatě jsem ještě ani nevyrazila na cestu. Museli za mnou přijet na
parkoviště, odkud jsem se nedokázala vymotat. Úplná dáma v nesnázích.
Během
svého zmateného popojíždění tam a zpět, kdy jsem ze sedadla spolujezdce slyšela
jen - co děláš, bože, co děláš - jsem za sebou najednou uviděla blikat modrá
světla. První zádrhel nastal, když na mě pan policista ťukal a já v té
rychlosti nedokázala najít to správné tlačítko k otevření okénka.
"To
první vlevo!" radil mi přítel. Marně. Raději jsem rovnou vystoupila.
"Můžeme
vidět vaše doklady?" byla jsem vyzvána a já, místo, abych si kabelku, kde
jsem měla řidičák, podala otevřenými dveřmi, začala jsem se dobývat do zadních
dveří. A zde nastal druhý zádrhel: nešly otevřít. Periferním viděním jsem u
kufru auta viděla pohybovat se vysokou postavu. Ha, přítel mi vylezl na pomoc.
"Lásko,"
říkám nahlas směrem k té postavě, "ty dveře asi zamrzly nebo co."
Žádná odpověď.
"Lásko,
slyšíš," vložila jsem do hlasu naléhavost, "ty dveře nějak
zamrzly!" (Mimochodem taky mi přišlo divné, že když ještě před chvílí šly
normálně otevřít, aby najednou tak rychle zamrzly, když ani nemrzlo, že.) V tu
chvíli se však na mě ta "láska", ona vysoká postava, otočila a -
pochopitelně to nebyl přítel, ale druhý policista. Hleděl na mě stejně
vyjeveně, jako já na něho!
"Ježíš,
pardon," vyjekla jsem a honem se naklonila ke svému skutečnému příteli do
auta.
"Ty
dveře nejdou otevřít," zašeptala jsem.
"Vždyť
si je přeci zamkla," koulel na mě očima a já se pro kabelku přeci jen raději natáhla
z předního sedadla. Hurá! Tím to však neskončilo.
Když
si policisté konečně zkontrolovali veškeré doklady, následovala další otázka:
"Pila jste před jízdou nebo během jízdy nějaký alkohol?"
"Nee,
to se jen zdá, já totiž ještě spím," blekotala jsem. "Já vím, že to vypadá trošku
nebezpečně, ale my před chvilkou stávali."
"To
my taky," usmál se jeden (kdo říká, že policie není chápavá?!) a druhý mi už podával náustek k alkohol testru.
"Po
otevření si konec vložte do úst a dlouze dýchněte do tohoto přístroje,"
vysvětloval, jako by to bylo bůhví co složitého.
"Fú,"
foukla jsem zlehka.
"Musíte
víc."
"Fú."
"Ještě
víc, dlouze!"
"Fúú."
Zase špatně.
"Víte,
mě ještě nikdy nikdo nekontroloval," omlouvala jsem se zkroušeně.
"Ničeho
se nebojte, slečno," jal se mě uklidňovat první a druhý ho hned
následoval: "Za to vy nemůžete, někdy nám to blbne, zkusíme to restartovat."
Po
restartování alkohol testru se situace opakovala.
"Děje
se něco?" vylezl konečně přítel.
"Nejde
mi to," přiznala jsem smutně a žalujíce ukazovala na přístroj, který pan
policista znovu restartoval. Už podruhé.
"A
teď pořádně, ano?" povzbuzovali mě oba.
"Fúúúú,"
foukla jsem do toho tak, až se mi naduly tváře a - vyplatilo se. Konečně!
Všichni jsme se společně zaradovali a já ještě více, když mi pan policista
následně potvrdil, že jsem skutečně nic nepila. Přeci jen - člověk nikdy neví,
že?! Kdesi jsem četla, že lze nadýchat i po použití ústní vody.
"Z
naší strany je to vše, slečno. Můžete pokračovat." Samou vděčností bych je
objala. Tak nakonec to nebylo tak hrozné, ne? Vesele se usmívám na přítele, už
zcela probuzená.
"Nechceš
z toho parkoviště radši vyjet ty?" ptám se ho, když už oba sedíme zpátky v
autě.
"Ne,
to zvládneš," odpovídá a stále trochu konsternovaný vrtí hlavou.
A
vida, zvladla jsem to - první kontrolu i to vyjetí :)
Fotka z pixmac.cz
