18. 11. 2014

Jak jsem začala cítit energie

Vždycky jsem tušila, že jsem jiná. Že cítím víc, že vidím pod povrch, jak se říká. Vždycky jsem byla až příliš citlivá.

I když jednu dobu i velmi skeptická ke všem "těmto věcem". Bránila jsem se něčemu, co mi bylo vlastní. Přitom jsem využívala "energie", abych se cítila lépe a pozitivně jsem dobíjela ostatní. A to vše automaticky, aniž bych si uvědomovala, co dělám. No, jen si vybavte, kolik z Vás mi řeklo, že jsem sluníčko? A já se na Vás šťastně usmívala a Vy jste se usmívali na mě. Ze začátku mě to těšilo, lichotilo, postupem času, jsem se nad tím začala podivovat. Je vůbec možné, aby tolik lidí nezávisle na sobě používalo ve spojení s mou osobou pořád jedno a to samé oslovení? A tak jsem nad tím začala hlouběji přemýšlet.



Mé prababičce se říkalo bylinkářka. Lidé z vesnice, kde žila, za ní chodili pro radu, nejen ohledně zdraví, ale i soukromého života. Mou babičku, její dceru, zase celý život fascinovalo věštění z karet.
"Máme to v krvi," říkávala. Co konkrétně? Ptala jsem se sama sebe v duchu a tajně si pohrávala s myšlenkou, že bych byla z rodu bílých (tedy hodných) čarodějnic?
Moje maminka masíruje. Pomáhá lidem k úlevě fyzické i psychické. Říká se o ní, že má kouzelné ruce. A já?
Já mám doma knihovnu plnou knížek o magii, čarodějnictví a jiné duchovní literatury. Zajímavé je, že jsem si nic z toho nekoupila. Tyto knížky se ke mně vždy nějakým způsobem dostaly samy - jako dárek k narozeninám nebo mi je někdo půjčil, věnoval. Párkrát jsem jimi pochopitelně listovala, nikdy jsem je však nijak vážněji nestudovala. A stejně tak ke mně přišly tarotové karty. Někde jsem četla, že tak je to správně. Já si je nevybrala, to ony si vybraly mně. A teď jsou mou součástí. Občas mi pomáhají při rozhodování nebo je vykládám kamarádkám při víně.

Když jsem byla mladší, ještě náctiletá, navštívily jsme s maminkou jednu léčitelku, dodnes mám v paměti její jméno - paní Eliášová. Vzpomínám si, jak jsem jí poprvé stanula tváří v tvář. Byla jsem spíš zvědavá,  než abych to brala vážně. Překvapila mne však její reakce na mě. Jako by v očích měla údiv, poznání a ještě něco zvláštního. Řekla, že ze mě cítí velmi silnou duchovní energii, a že by mě ráda zasvětila a učila. Chtěla, abych se stala jednou z nich. Chtěla,  abych se stala čarodějkou.
Jak už jsem psala, byla jsem mladá a nebrala to vážně. A taky jsem měla trochu strach. K jejímu návrhu jsem se tehdy nijak nevyjádřila, často jsem však na ni myslela. Jednou jsem se z ničeho nic rozhodla, že jí zavolám. Jaké bylo mé překvapení, když mi zvedla telefon se slovy: "Veděla jsem, že zavoláš. Udělala jsem jen malé kouzlo, abych tvé rozhodnutí uspíšila." Na mě to však mělo opačný účinek, než pravděpodobně čekala. Nechtěla jsem si připustit, že by to opravdu bylo možné. Ano, jak už jsem psala výše, byla jsem skeptická. Nebyla jsem připravená. A v případě, že by to pravda byla, nelíbila se mi myšlenka, že nade mnou může mít někdo takovou moc.
Od té doby jsem jí už nezavolala. Už ani nemám její číslo. Někdy si však na ni vzpomenu. Víte,  tak nějak vím, že se spolu jednou znovu potkáme.

Nedávno nás navštívila jedna maminčina dávná známá, Miška. Odstěhovala se do Austrálie a byť je tam šťastná, občas jezdí domů. Při své poslední návštěvě nás vzala za svou kamarádkou Karlou, také léčitelkou. (Zajímavé, jak se mi "tito lidé" pořád pletou do cesty, že?) Seznámily se v Indii, kde obě absolvovaly kurz tamního náboženství. Pro obě to bylo údajně natolik silné, že to nedokázaly ani popsat. Jen tak jsme si všechny povídaly o Indii (kam mě to mimochodem také velmi táhne), o životě, o minulosti. Když se na mě Miška otočila a říká: "Měla bys zapřemýšlet nad tím, že by ses také stala léčitelkou." Ale! "Jak si na to přišla?" zasmála jsem se.
"Jsi po svém otci."
"No, to snad ne." Se svým otcem se nevídám. Pokud vím, všichni ho označovali za velikého manipulátora.
"Tvůj otec má velice silnou osobnost. Všechny nás dokázal ovlivnit tak, že jsme všichni vždy dělali, co chtěl. Měl silnou mysl. Mohla bys využít to, co máš po něm, ale na rozdíl od něho, bys to dělala pro dobrou věc, v prospěch lidí."

Že by? Po pravdě jsem to vnitřně pořád necítila. Nic mi to neříkalo. Pořád jsem nebyla připravena.

Zlom nastal, když se má maminka rozhodla udělat si kurz "REIKI". Zdá se však, že místo užitku jí to přineslo spíše jen trápení a strach z neznáma. Okamžitě se tím ve mě probudil k dané věci odpor a nedůvěra. Ale jak se říká - "Příteli buď blízko, nepříteli ještě blíž." - začala jsem si o dané věci číst. Co kdyby maminka potřebovala pomoct? To už bych měla být připravena.

A pak se začaly dít věci. Jako bych otevřela pandořinu skříňku.