úterý 28. června 2016

Co mi zbyde jinýho?!

Dobře, ale jak se cítíš doopravdy

Smutně...
... a prázdně...

Někdy tak moc od obojího, že mám chuť utéct někam hodně daleko, kde mě nikdo nezná, a kde bych mohla začít od začátku... byť by to na věci nic nezměnilo.

pondělí 20. června 2016

Znovu těhotná?

Ke startu... 

Od mého návratu z nemocnice uběhlo pět měsíců, během kterých se všichni ptali: "Tak co, už se snažíte?" Jenže upřímně - po tom, co se stalo - vy byste se ani trochu nebáli? O sebe, o to nenarozené, o naději...

"Čemu byste dali přednost - svému zdraví nebo ještě neexistujícímu dítěti?" odpovídala jsem jim otázkou. Ale i když jsem nahlas říkala něco jiného, měla jsem jasno. Nechávali jsme tomu volný průběh a já doufala. Ano, bála jsem se, ale zároveň i doufala.


Pozor... 

Pak - najednou - v rámci příprav svatby mé sestry jsem si toho ani nevšimla: měla jsem zpoždění. Taky mě trochu bolelo břicho a prsa. A test to ukázal. Jsem znovu těhotná!

středa 8. června 2016

Nejlepší rozlučka se svobodou s Míšou v hlavní roli

Blíží se jeden z nejdůležitějších dnů v životě nejen mém, ale hlavně mé sestry. Bude se totiž vdávat! (Ano, už to nebude jen má mladší sestřička, ale vdaná paní!) Neboť se všichni na tuhle událost připravujeme už nějakou dobu, začíná nás pojímat lehká nervozita. (Po pravdě řečeno - mě už přepadá i panika! Svatba je za pár dnů a já nemám boty, přítel kravatu a pořád si nejsem jista proslovem, který mám na starost!) Trochu ulevující bylo zjištění, že tyto pocity nemám jediná. Minulý pátek přesně o půl jedné odpoledne jsme já a Míšiny tři družičky stepovaly před jejím barákem, společně čekaly, až sejde dolů a třepaly se nám ruce všem. Realizovaly jsme totiž její rozlučku!


čtvrtek 2. června 2016

Smoothie s chia semínky podle Míši

Vzpomínám si, že jedno z prvních slov mé mladší sestřičky nebylo máma nebo táta, ale maso. O dvacet sedm let později mi oznamuje, že by se ráda stala - když ne přímo veganem, tak alespoň vegetariánem. (Kam ten svět spěje?!) O víkendu, který jsme spolu trávily, mi na snídani udělala smoothie s chia semínky a zasvětila mě do tajů VEGŮ.
Mám na výběr hned z několika variant. Vegetarián nejí maso. Vegan nejí žádné živočišné produkty. Vitarián jí pouze produkty rostlinného původu, ideálně syrové, tzv. raw food. A pak tu máme breathariána. Ten nepotřebuje jíst nic. Dokonce ani pít. Žije (přežívá) pouze ze vzduchu. A že to není žádné scifi, dokazuje jedna paní (pochopitelně z Ameriky), která s touto ideologií fungovala údajně několik let jen na kostelních odpůstcích. Co je však moc, to je příliš i na mě.

pátek 20. května 2016

Něco málo o indickém jídle

Občas pořádám indické večery. Obléknu si sárí, pustím indickou muziku, někdy zapálím i vonnou tyčinku (ať si užijí i sousedi) a pro své přátele vařím pálivé karíčapátí plackami a voňavou basmati rýží. Neboť se vždycky všechno sní do poslední kapky a zrníčka, usuzuji, že už mi to vaření po indicku celkem jde. Přeci jen mi dělaly učitelky mé orientální kamarádky ze Skotska, kde jsem se s indickou kuchyní setkala poprvé.


A od té doby jsem se jí (pro smůlu všech nacházejících se v mé blízkosti) stala tak trochu posedlá.

"Jak to mám jako jíst?" divil se přítel, když jsem mu poprvé prezentovala tohle jídlo tak, jak se patří - bez příboru. 

"Přece rukama. Mnohem víc si tak užiješ pravou chuť jídla," vysvětlovala jsem zapáleně.

"?!"

"To si takhle vezmeš tuhle placku, nabereš jí rýži s masem a strčíš do pusy," předváděla jsem mu to názorně a přehnaně si přitom olizovala téměř celou ruku. 

Přítel mě chvíli soustředěně pozoroval a pak se s vážnou tváří zeptal: "Doufám, že sis je po záchodě aspoň pořádně umyla..." Nakonec si šel pro lžíci.